On a Lucia

Život je plný nepředstavitelných věcí. Plný snů. Příběhů, který napsal sám. Chceme jim věřit a zároveň víme, že jsou věci mimo naše síly. Ale tento příběh, ten nás přežije všechny. 

On a Lucia

Part 1

Krajina kolem ubíhala, a za chvíli se měl její svět zase změnit.Vracela se do míst, které se jí nedávno stalo něčím jako domovem. Berlín. On už se ten svět vlastně změnil docela nedávno. Před pár dny, kdy s nadějí v naplnění nenaplnitelného snu jela stejnou cestou na druhou stranu. Do Prahy. Zpátky “domů”. Vlastně se ten svět změnil mnohem dřív, ale teď se obrátil někam, kde vůbec neviděla směr. Nepřemýšlela, šla na stopa, sedala k cizím osobám do auta, ale tak nějak jí to bylo jedno, protože věřila, že jede správným směrem. Směrem k němu. K člověku, který nesliboval, ale skrýval v sobě příslib. Nedokázala to nikomu vysvětlit, a vlastně ani nechtěla, protože by to stejně nikdo nepochopil. Už jen jejich setkání nedávalo smysl. A proto to bylo dokonalé.

Přemítala nad událostmi posledních dní. Věděla, že ji vesmír nedává na vybranou, ale stejně to musela zkusit. Musela. Protože do jejího života vstoupil jako meteorit. Všechno změnil. A přitom vlastně ani nechtěl. Ale byl tam. A to bylo důležité.

Všechno mělo být jinak. Teď neměla sedět v autobuse, který milosrdně nadskakoval na vymleté dálnici a setřásal tak horké slzy, které měly smývat tu ostrou bolest někde v krajině, kde se prý skrývá srdce. Měly, ale nesmývaly. Naopak rozmazávaly všude po duši pochyby nad vlastní hodnotou. A i když jí bylo jasné, že ho nemůže nenávidět, stejně ho tak trochu nedokázala vidět stejnýma očima. I když vážně chtěla. Nešlo to.

Když dorazila do svého berlínského bytu, měla v sobě prázdno. Takové to prázdno, které dokázal přehlušit jedině chlast. Jakýkoliv jiný způsob ji nebyl známý, i když si paradoxně uvědomovala, že alkohol je přesně ten stejný jed, který jí zatemnil mysl tak, aby ho viděla očima, kterými si zasloužil být viděn. A vlastně nejen jeho. Ale i ty hromady těch, kteří přišli před ním. Kteří přišli, zaryli se jí do srdce střepem, který lidé nazývají láskou, pořádně se zaryli, škubli, a pak to srdce nechali krvácet. Protože to je přece jedno. To srdce jim nepatřilo. I když ona věděla, že každému z nich kousek nechala. A tak ji nakonec nezbylo nic, než to prázdno.

To prázdno ji dráždilo ke krokům, které by asi za normálních okolností neudělala. A tak si otevřela láhev vína, posadila se na balkon a přemýšlela nad tím, jak z toho začarovaného kruhu ven. Uvědomila si, že ti všichni měli něco společného. A to způsob, kterým se s těmi bytostmi setkala. Tinder. Xchat. Badoo. Libimseti. A tak podobně.

Byla dítě internetové doby. A protože cestovala, a seznamovala se často a ráda, proč vlastně nevyužít nejsnazšího způsobu, který dnešní doba nabízela? Není přece nic jednoduššího než kliknout na srdíčko, a dát tak najevo své sympatie člověku, možná na hony vzdálenému veškerým představám o vysněném princi na bílém koni? Ono je totiž velice snadné zapomenout na to, jak je tento způsob seznamování jednoduchý, a hlavně na to, že je jednoduchý na obou stranách. A že nejspíš nebudeš jediná princezna, která na toho prince na bílém koni čeká. Nebo taky na to, že o sobě nikdo nenapíše celou pravdu. Nejsi jen otevřená mysl, která miluje cestování a žije muzikou. Možná jsi taky alkoholik s bipolární poruchou a máš přehnaně úzký vztah se svojí matkou. Ale to se princezna na jednu noc přece nikdy nedozví.

Byla vzteklá. Sama na sebe. Říkala si, jak může být vlastně tak pitomá. A v tom vzteku a s láhví vína po ruce byla najednou generál. Královna situace. A v tu chvíli se rozhodla skoncovat s celou touhle pokryteckou lží. Vzala do ruky svůj zbrusu nový iPhone a chtěla smazat ten prokletý Tinder, tu pitomou appku, která byla stejně vytvořená pouze pro dobrodružství na jednu noc.

V tu stejnou chvíli ji přišla zpráva. Na Tinderu.

Zvědavost ji samozřejmě nedala, a tak si přečetla zprávu od někoho, kdo si říkal Piňo. Pomyslela si “nevermind” ale pak si všimla věty, kterou se dotyčný prezentoval.

“ Přeji si, aby lidé věnovali planetě stejnou pozornost, jako tomu, o kterém si myslí, že ji stvořil.”

A bylo to. Koukala na to, a její předsevzetí bylo tytam. Koukala na to, a řekla si, že tomu dá ještě poslední shot. Že tenhle není její typ. A tak že když nic, pozná někoho nového. Naposledy. A stejně nemá co dělat.

Odpověděla : “Pojďme zachránit svět společně.”

A bylo.

Part 2

Stála na rohu ulice a čekala na něj. Na Piňa. Přemýšlela, odkud asi tahle přezdívka vznikla. Čekala, a on se pořád neukazoval. Už už to chtěla zabalit, smazat konečně tu prokletou appku a otočit to domů, ale něco ji tak trochu nutilo zůstat. Počkat. Napsal. Motal se v ulicích, a hledal ji. Když se podívala nahoru, cedule hlásaly rozhraní Tempelhof Damn a Alt- Tempelhof. Tak tady stála, byla skoro půlnoc, a on přišel. Zjevil se zpoza rohu a teď tu byl, a nebyl tu jako někdo, koho měla zrovna poznat. Byl tu jako někdo, koho už vlastně dávno znala. A tak nějak věděla, že on má úplně stejný pocit.

Ta bytost byla jiná. Kráčel vedle ní sebejistě, čistě. Nevěděla moc, jak jinak jeho chůzi popsat. Rozhodli se jít sednou do parku. Rozdělali deku, sedli si, a začali si povídat. Mluvili, koukali na hvězdy,a všechno bylo v pořádku. Celý rozhovor nebyl vůbec důležitý, ale zároveň znamenal v tu chvíli všechno. Asi po deseti minutách nastalo ticho. Ale ne takové to trapné ticho. To ticho, které oba sdíleli s nadšením. Koukala na něj, on koukal na ni, a ačkoliv to nečekala, to ticho přeřízl on.

“Můžu se tě na něco zeptat?”

“Na cokoliv.”

“Jaký je tvůj názor na mateřství? Chceš děti?”

“Chceš upřímnou odpověď? Ale budeš si myslet, že jsem blázen.”

“To doufám.”

“Víš, tak trochu si myslím, že na tomhle světě už existuje spoustu bytostí, které potřebují lásku a nemají ji. Není důvod vytvářet další bytosti. Pokud se rozhodnu spojit svůj život s některou z další bytostí jako matka, tak zvolím adopci.”

“Já jsem to věděl. Mám úplně stejný názor.”

A ji to vlastně ani trochu nepřekvapilo. Byl to on. Byl jiný. A byl jiný tím způsobem, kterým ani trochu nedoufala že by mohl být. Byl jiný jako ona. Dítě universa. Vesmíru. Bytost. Muž.

Noc se hlásila ke slovu, a začalo se ochlazovat. Zeptala se, jestli chce jít spát k ní. Chtěl. A bylo to tak v pořádku.

Přišli spolu do bytu, který nazývala domovem. Vylezli si na postel, leželi vedle sebe a ani na vteřinu nezapochybovala, že by tam neměl být. Lehla si vedle něj, on ji obejmul a prostě jen tak leželi.

“Řekni mi nějakou pohádku.”

“Jakou bys chtěla slyšet?”

“Takovou, kterou máš rád. A chceš abych ji měla taky ráda.”

“Dobře.”

A povídal ji pohádku. V němčině. Pohádku, která ji uspala. Tu ženu, která nedokázala usnout v místnosti, kde spal někdo jiný. Která nedokázala usnout při světle, sebemenším hluku. Tu ženu uspal.

Když se ráno vzbudila, byl tam. Bylo nádherné letní ráno. Slezla potichu z postele, vzala si knihu, a šla si za ním znovu lehnout. Četla si knihu, a poočku se koukala, jak spí. Byl krásný. Byl mužný. A v tu chvíli, byl v jejích očích dokonalý. Ani neotevřel oči, ale ona věděla, že ví, že se na něj dívá.

“Pojď ke mě.”

A ona šla.

Vesmír byl svědkem spojení dvou bytostí, které si vybral za své posly. Vesmír byl svědkem dokonalosti momentu, který nejde popsat jinak, než láskou. Vesmír věděl, proč je k sobě poslal. Protože ji zachránil. Před sama sebou. Před tím, kým nechtěla být. A před tím, co nechtěla cítit.

Ale protože vesmír není neměnný, tohle muselo přijít. Poslední obejmutí. Poslední pohled a byl pryč. Odešel a zůstalo prázdno. Jakoby. Mohlo to být prázdno, ale ona to nedovolila. Nechala si kousek něj v sobě. A ten kousek byla láska.

Part 3

Seděla na pláži, a říkala si že to všechno byl jen sen. Tohle se nestalo. Tohle nebylo v pořádku. Ten muž byl jen výplodem její mysli. Urazila tisíce kilometrů, změnila stovky míst a pořád se nic nezměnilo. Pořád ho milovala. Pořád byl ten, který dokázal zaplnit to místo, ve kterém nebylo místo pro nikoho jiného. On byl ten, kvůli kterému se chtěla změnit.On byl ten, kterého nepotřebovala. Ale koho chtěla ve svém životě.

Ale nebyl tam. Seděla v Austrálii ve svém bytě, a věděla, že našla svoje místo na světě. Zrovna dopila víno se spolubydlící, se kterou měla po dlouhé době konverzaci, která ji naplňovala. Ale pořád tak trochu věděla, že tohle není její poslední místo.

Ti dva se domluvili. Domluvili se na tom, že se potkají na místě, které je jejich srdcím blízké. V Indii. V Auroville.

A tam začíná jejich další příběh.