Není už černá a bílá. Jen šedá.

. Už je to chvíle, kdy jsem byla přesvědčená o "pravdě" a realitě. Zrodilo se spoustu nových životů a spoustu toho zemřelo. Stejně, jako se ve mě probudila nekonečná láska. A bariéry slov a pocitů zmizely v zapomnění.

Procházím se ulicemi, kterými společně se mnou posouvají své tělesné schránky další duše, zvedám hlavu ke střechám, které mě na cestě životem dříve neprovázely. Snažím se udržovat konverzace s lidmi, u kterých vím, že nemůžu probudit nic, co bych jim ráda předala. Dělám věci, které jsou zaryté v mé mysli jako jediné možné. Spím s muži, kteří mi nedají nic než pocit zbytečnosti nejnižší formy lásky. Navštěvuji místa, která mě vysávají. A všechno tohle dělám s povrchním vědomím, které mě přesvědčuje o mých činech, jako o jediné možnosti, jak v téhle společnosti přežít.  A tohle všechno dělám, ačkoliv vím, že bych pro mnoho životů mohla být řešením. 

Poslouchám písně ze své země. Z místa, které mi dalo veškerý základ k dalším krokům v životě. Poslouchám tu nádheru duší, které měly to štěstí se narodit v zemi s obrovskou energií. A ačkoliv si uvědomuji tu neutuchající bolest místa, které bylo spoustu let pod taktovkou energií skupin, které si potřebovaly podmanit vlastní ego převahou nad zbytkem světa - zůstali jsme svoji. Umělci, filozofové, malíři, režiséři. Bytosti, které ví. Chápou. A nenechají si vzít svoje já. 

Byl mi nadělen nádherný život. Plný cestování, nových vjemů, lásek, výborných přátel, cestování, poznání, moudrosti. Hloubky. Mám zač děkovat. 

Procestovala jsem x zemí. Navštívila jsem x kontinentů. Potkala jsem nespočetně lidí. Vyslechla si nekonečné názory. Pracovala jsem jako servírka, manažerka, PR, majitelka projektů, fotografka, pasačka koz, jogínka, masérka, učitelka tance, prodavačka. Byla jsem dcerou, přítelkyní, kamarádkou, náhradní matkou, filozovkou, dobrovolnicí. Tohle všechno jsem byla. 

Kamkoliv jdu a kamkoliv půjdu vždycky zůstanu tou malou holkou, která opírá hlavu o okno ve staré Felicii a poslouchá Bratry Nedvědy. Kamkoliv půjdu a cokoliv udělám, vždycky budu ta, která stavěla své vybájené světy na Koryčankách v lese. Která stavěla domečky pro veverky. 

Dnes, když tohle všechno píšu, možná vlastně úplně nevím, co chci vlastně říct. Možná tím chci říct, jak moc miluji moji zemi. Možná tim chci říct, jak moc trpím odloučením od svých nejlepších přátel. Možná taky to, že vím, že už nic není jako dřív. Nevím. Jediné co vím, je to, že nikdy neutečeš od toho, kdo opravdu jsi. Je jedno kde budeš. S kým budeš. Jestli na svém těle změníš věci. Ta podstata, která tě stvořila, a to co jsi miloval jako dítě - to nezmizí. 

Všichni prahneme po něčem - a vlastně nevíme po něčem. Chceme kariéru. Peníze. Lásku. Štestí. Něco. A vlastně moc nevíme co. Děláme věci, které nechceme, abychom dosáhli něčeho, o čem si myslíme, že nás naplní. 

Co to vlastně je ?