Jsem hrozně daleko a ty jsi má jediná naděje.

Vždycky se najde někdo z vás, který mě pošle do prdele. Pošle mě pryč, protože nebudu naplňovat to, co lze předpokládat v životě. Já se omlouvám. Za to, že můj život není průměrný. 

Zase si zapaluju cigaretu. Ty vole, už jsem řekla milionkrát že to neudělám. Stejně jako jsem si už milionkrát dala poslední sklenici vína. Stejně jako jsem si slíbila, že už se s nikým nevyspím jen tak. Bez lásky. Bez emocí. Bez všech těch sraček, které si lidi rádi považují za důležité. 

Sedím  na terase svého domu v Austrálii. Kouřím levné cigarety a piju víno za pár dolarů. Tak trochu vzpomínám na tu fancy Lucii, která se proháněla po Švýcarsku na jachtě. Tohle všechno je krásný. tohle všechno bylo . Byla jsem už tak trochu všude. A vlastně nikde. Evropa, Asie, Indonesie, Austrálie, Nový Zéland, a takdále. Kdovíkdo z vás by za tohle dal nevímco. Víte co to dalo mě ? 

Uvědomění že tohle všechno je vlastně jedno. Všechno tohle je naprostá parodie. Parodie na život. Je to pryč. Každý okamžik, který prožijeme, už tady vlastně není. Všichni se smějeme snům a něčemu co se vlastně nikdy nestalo. Ale co když to, o čem sníme, je to jediné co nám zbylo?

Co když všichni ostatní přatelé žijí v realitě ? V realitě jako takové? Oni pracují, budují rodiny, rodí děti, cestují, mají věci? Co když to, o co se snažíme my, je naprosto mimo tohle všechno? Co když si dovolíme žít ve snech a v přesdstavách a bude nám to stačit? Je to špatně, dobře anebo si máme rovnou hodit žiletkou? 

Když přemýšlím nad svým životem zpátky, tak si říkám, kde jsou ty roky, kdy jsem doopravdy žila. Upřímně, tyhle roky se zdají být vzdálené jako svině. Všechno je jinak. Já už nejsem ta Lucie, které nerozumíš. Jsem bohyně. Jsem žena, která tě zničí, když ji to dovolíš. A zničí tě jen proto, že nejsi ten, který si zaslouží stát vedle mě. Je těžké popsat jak na tom jsme. Ale já vím, že ty to pochopíš. 

Protože nemáš na vybranou.