Jsem Charlie, nejsem Charlie aneb filosofie dnešních všedních dní

Je pátek večer a já si znavena starostmi předchozích pracovních dní položím „filosofickou“ otázku: Pít či nepít? Poté se se skleničkou svařeného vína, ve kterém je prý pravda, usadím do pohodlného křesílka a začínám přemítat o střetu odlišných kultur, etice, morálce a zhoubné ideologii multikulturalismu.   

Multikulturalismus je myšlenkový a politický směr, který zastává stanovisko, že v jednom demokratickém státě mohou společně žít nejen jednotlivci, ale i skupiny s různou kulturou. Zdůrazňuje prospěšnost kulturní rozmanitosti pro společnost a stát. Pokud se na základní myšlenku této doktríny podíváme povrchně, jak jistě s lehkomyslností učinila řada evropských státníků, mnoho z nás s ní bude souhlasit. Na kulturní rozmanitosti skutečně není nic špatného. Pokud tedy vyplyne z postupného dějinného vývoje. Multikulturalismus je ale projekt sociálního inženýrství, který uměle vytváří a akcentuje odlišnosti, což má za následek radikalizaci přistěhovalců z islámských zemí, kteří se cítí v našem západním světě vykořeněni. My, naivkové, jim chceme darovat svobodu. Tito imigranti, kteří se považují pouze za vykonavatele boží vůle velkého Alláha, ale nikdy nepochopí, jak je pro nás svoboda cenná! Z důvodu velké kulturní odlišnosti je integrace této skupiny imigrantů do naší společnosti dá se říci téměř nemožná. Celá tahle „sranda“ může skončit až desintegrací celé západní společnosti. Nyní jsme přistěhovalci z islámského světa považováni za utlačovatele, za původce jejich životních traumat, brzy se však naše společnost může ocitnout na opačné straně barikády. Tento závěr mě utvrzuje v názoru, že sociální inženýrství obecně přináší více škody než užitku. O tom ale až někdy příště.

 K tématu mého dnešního blogu se vrátím tvrzením, že není imigrant jako imigrant. Jak jsem již naznačila výše, panují mezi nimi značné rozdíly. Imigrant s teokratickou kulturou, v níž není občanský stát oddělen od státu náboženského, způsobuje zcela jiné problémy než imigrant, jenž uznává a přijímá odluku politiky od náboženství. Kultura islámského světa je nám velmi cizí a vzdálená. Islámské náboženství je všeprostupující, v islámském světě se svou šaríou zásadně ovlivňuje tamní právní i společenský systém, zasahuje do všech oblastí života. A já mám z totality husí kůži, ať je v jakékoliv podobě. Zatímco jiná náboženství se šíří pomocí misionářského obracení na novou víru, islám se šíří bojem, svatou válkou. Stane se Evropa za pár desítek let krvavým bojištěm o holé přežití naší kulturní identity? Je to fikce? Ne, bohužel to je reálná obava.

 Naší liberálně demokratické západní společnosti je vlastní tolerance různorodosti názorů, což ovšem příslušníci jiných kultur nemusí chápat. A v tom je dle mého názoru zakopaný pes. Naše soužití s přistěhovalci z islámského světa nebude fungovat do té doby, dokud se nezačneme navzájem respektovat a poskytovat si vzájemné ústupky. Dovolím si tvrdit, že tato podmínka je pro muslimské imigranty utopická. Nutno však podotknout, že mnoha příslušníkům západní civilizace pojmy tolerance a úcta k druhým také nic neříkají. Touha po zisku je někdy opravdu slepá. Tím narážím na novináře Charlieho H. a jeho kolegy. Jejich zmařených životů je mi samozřejmě upřímně líto, nicméně každý soudný člověk musí kalkulovat s případnými následky svých činů. Pokud se francouzská společnost v minulosti rozhodla podpořit imigraci obyvatel svých kolonií, příslušníků odlišných kultur, musí přeci mít v sobě pevně zakořeněno, že byla, je a bude třeba velká míra tolerance a respektu nejen ze strany imigrantů, ale neméně také z opačné strany.

Radikalizace muslimských imigrantů a jejich potomstva je důsledek hluboké propasti mezi západní kulturou a kulturou teokratickou, a rovněž špatné imigrační politiky evropských států. Ta je zatížena jak koloniálním dědictvím, tak falešnými představami o pomoci rozvojovým zemím. Evropské politické elity sice již pochopily, že doktrína multikulturalismu není to pravé ořechové, ocitly se však v začarovaném kruhu. Velké problémy způsobují v evropských zemích právě potomci přistěhovalců, a tedy naši spoluobčané. Nemůžeme jim již říci: „Pokud nebudete respektovat naše pravidla hry, nebudete tolerantní k naší kultuře, vraťte se, odkud jste přišli.“ Jen nechápu, proč musí paralyzovaní evropští státníci svou bezmocnost tak okatě dávat najevo. Bezzubý protestní pochod centrem Paříže musel být pro představitele IS parádní groteskou. Džihádisté se smáli, až se za samopaly popadali.

 A na závěr několik přátelských rad pro naše evropské politické elity: Neudělovat občanství jen z altruistického nutkání pomoci těm „chudákům“ z rozvojových zemí. Tento altruismus se nám může totiž šeredně vymstít. Navíc, pokud muslimský imigrant není zaměstnatelný (což bude čím dál častější případ), sociální status takového nešťastníka se v Evropě rozhodně nezlepší. Rozlišovat mezi legální a ilegální imigrací a tu nelegální lépe kontrolovat, jelikož právě tito ilegální přistěhovalci jsou hlavními původci sociálních nepokojů. Kolik desítek imigrantů asi překročilo hranice EU, zatímco si naši stateční státníci prošoupávali kecky v pařížském průvodu???