Státní mejdan

Ekonomové se krom jiného v podstatě dělí na dvě absolutně nesmiřitelné skupiny. Asi nejlépe se to projevuje v současné ekonomické krizi. Předpokládám, že když se v tuto chvíli postavím na stranu jedné z těchto skupin, druhá mě absolutně navždy zatratí. Tak to ale v životě chodí a já budu muset tento krok udělat. Ještě než tak učiním, Vám ale nastíním v čem je vlastně uschován ten zásadní problém. A možná se budete divit, ale tentýž problém, ale v malém známe asi všichni. 

Problém se nazývá „ekonomický růst“, alespoň tehdy, pokud se bavíme o takzvané makroekonomice. V čem to teda vězí. Po několik dekád naši politici využívali ekonomicky velmi pohodové období, ekonomika nám pěkně rostla, lidé byli v rámci možností poměrně spokojení, a ačkoliv někteří ekonomové varovali, že ne vše je tak růžové jak to vypadá, mnoho politiků se pustilo na velmi tenký led, na led plnění nesplnitelných slibů, na led zadlužení, na led obětování jedné generace na úkor těch dalších. Ano, omlouvám se, ale jinak se třinácté důchody, zvyšování odvodů, neřešení důchodové reformy a podobné kroky opravdu nazvat nedají. A tento potenciální problém se zcela zákonitě projevil ihned, kdy si veškeří činitelé ekonomického kruhu uvědomili, že takovýto život je dlouhodobě neúnosný. Co ale teď, chápu politiky, že ačkoliv skutečná cesta z tohoto kruhu vede jen jedna, snaží se nalézt jakékoliv řešení, které zachová stávající model, ale na druhou stranu rozhýbe tento nefunkční ekonomický stroj. A jak to učinit? No světe div se, je to poměrně jednoduché. Budu vlastně dělat totéž, ale ještě mnohem intenzivněji. Tak nějak se v kostce dá nazvat snaha některých států o znovu rozjetí ekonomiky. Kde na to ale vzít finance? Pro stát žádný problém. Pokud je nemám, tak si je půjčím, pokud mi nikdo nepůjčí, tak ho budu vydírat např. vyššími daněmi, pokud ani tak nepovolí, tak jej znárodním a jestliže už nebudu mít koho znárodnit, tak si ty peníze prostě dotisknu. A ejhle, ono to dočasně může i fungovat. Ukažme si to ale na mikroekonomickém příkladu, neboli na tom, jak by to vypadalo, pokud bychom se o to pokusili my, obyčejní pracující lidé. Každý den budu v místním obchodě nakupovat jen ty nejkvalitnější potraviny, každý večer dojdu do místního baru, abych pozval všechny místní na drink. Stanu se dlouhodobě zřejmě nejoblíbenější osobou ve městě. Jednoho dne mi ovšem mé peníze dojdou, pro samou zábavu a nákupy jsem totiž pozapomněl pracovat. Co teď? No nic se neděje, pokud jsem zval já, pozvou mě i mí hosté. Jaká to analogie ve zvyšování daní. Ano, chvíli to bude fungovat, ale opravdu jen chvíli. Lidé se naštvou a z dřívějších kamarádů se stanou nesmířliví nepřátelé. A co dál? Půjčím si od někoho, kdo mě ještě nezná. Ano, i to bude chvíli fungovat. A co až i tyto peníze dojdou? Pak už nezbývá než si půjčovat na čím dál tím vyšší dluh, až už nezbude nic jiného, než pouze plané sliby a nakonec i vystřízlivění všech a bankrot. Ale světe div se, svou letargii jsem prodloužil dejme tomu o pár let. Udělal jsem si takový bezva mejdan. Myslíte si upřímně někdo, že v makroekonomii to funguje jinak než v mikroekonomii? Ano, ekonomika našeho státu je zaražená a neroste, protože nikdo nebyl ochoten žít na dluh. Ostatní státy rostou, ale za jakou cenu? Je to přesně ten efekt, kdy se vrátí ke svému předchozímu životu, půjčí si peníze a zase půjdou večer na akci a roztočí to. Všichni je budou mít rádi, ale co za to? Problém je v tom, že pokud se takto chovám jako jedinec, odnesu si to jako jedinec, možná maximálně má rodina. Pokud se takto budu chovat jako stát, odneseme to všichni, nejhorší na tom ale je, že nejvíce to odnesou děti, které se ještě nenarodily. Nic ještě nevytvořily, ale ponesou plnou zodpovědnost za mejdan, na kterém nebyly. Raději budu ekonomicky klesat o dvě procenta ročně, a to až do doby kdy ekonomika řekne a dost, tady ekonomicky patříš, tak si užívej, pokud na to máš, než bych pařil na mejdanu, ale mé děti by za to platily. Jestli si někdo myslí, že se vyhneme reformám a utahování opasků, ať raději zapomene. Politici se nedělí na ty zlé a hodné. Oni se dělí pouze na ty, kteří to řeknou hned a lidi naštvou a na ty, kteří to řeknou buď později, a to v lepším případě anebo na ty, kteří to neřeknou vůbec a budou to na ostatní shazovat. Problém je v tom, že všichni politici ví, že to co dělají je špatně, ale jen někteří s tím chtějí něco dělat.

Další články autora naleznete na serveru o vzdělávání a trhu práce www.vzdelavacisluzby.cz