V jednoduchosti je zkáza (trocha pojednání o uprchlické krizi)

Na téma uprchlické krize již bylo vysloveno nespočetně názorů a také napsáno nespočetně článků. Jelikož jen málo z nich podle mne ovšem dokáže popsat skutečný stav věcí, rozhodl jsem se, že i já budu reagovat. Již předem svého člá

Hned na úvod bych se rád dopustil určité nadsázky, a to již u samotného názvu řešené problematiky, kterým je uprchlická krize. Čeština je krásným jazykem už v tom, že dokáže jedním výrazem klidně popsat i dva smysly daného výrazu. V tomto případě se jí to povedlo, zřejmě i nevědomky. Uprchlická krize se dá totiž chápat jako krize uprchlíků, ale stejně tak i jako krize států, potažmo jejich občanů, kteří jsou touto krizí dotčeni. Na tomto příkladu se dá poměrně přehledně vysvětlit, že i u této, stejně jako u každé jiné globální problematiky, neexistuje jeden pohled, jedno řešení, ale ani jeden vítěz. Pojďme se nyní podívat na danou problematiku hlouběji, ne však dopodrobna, to bychom mohli popsat klidně celou knihovnu a stejně bychom nebyli o moc dále, než je tomu nyní. Svůj popis zkusím koncipovat na několika obecně zažitých omylech, kdy se pokusím nastínit, že utvrzování veřejnosti např. politiky či někdy i médii není zcela v souladu se skutečností.

Omyl první. Křesťanství a islám spolu nemohou koexistovat. Omyl této fráze není ani tak v  samotném nastíněném náboženském konfliktu, jako spíše v tom, že se Evropa staví do role ochránce křesťanských hodnot, přičemž ve skutečnosti je jen málo evropských států, ve kterých ateisti nepřevažují nad křesťany. A i ty státy, kde křesťané převažují, dá se křesťanství chápat spíše jako zažité tradice než jako skutečná víra. Příkladem budiž vztah Čechů k půlnoční mši, kdy jich do kostelů přijde převážná většina, v průběhu roku však kostely zejí prázdnotou. Dá se tedy vyvodit, že se jedná spíše o konflikt tradičního náboženství (islám) versus soubor zažitých hodnot (Evropa vystavená na křesťanských hodnotách).

Omyl druhý. S předchozím vyjádřením velmi souvisí zažitý názor, že křesťanství je náboženství dobra, naopak islám je zrůdná filozofie bez lidských hodnot. Problematika má samozřejmě dvě fáze. Nejprve se podívejme na „dobrotu křesťanství“. Terorismus v Severním Irsku anebo Baskicku, toť problémy v podstatě současné. Násilná kristianizace Afriky či Jižní Ameriky, křižácké války ve jménu Boha a další ukázky dobroty Bible. Nepřipomíná Vám to něco? Není to totéž co v případě islámu, jen o pár století posunuto?  Všimněte si také, že celý vývoj obou náboženství je od sebe posunut o cca sedm století (příchod Ježíše a Mohammeda), přesto je velmi podobný. V dnešním mediálním světě se však vše jeví něco větší. A nyní k otázce zla zakódovaného v islámu. Většina Čechů i ostatních Evropanů má jedinou zkušenost s těmito národy pouze ze svých dovolených. Neznám moc takových osob, které by se vyjadřovaly tak, že by k nim tito lidé byli zlí a nepohostinní. Ve jménu Alláha je vždy přivítali a pohostili. A nechali si za to zaplatit, řekli by škarohlídové. No a proč ne, taky byste se o nikoho, ano snad ani o bližního, nepostarali bezplatně. Mluvit o islámu jako o náboženství zla je krajně hloupé a nezodpovědné.

Omyl třetí. Pomáhat se musí, ale ne všem. To je samozřejmě pravda. V této pravdě se ale ukrývá hned několik morálních mezer, které tak nějak souvisejí s tím, k čemu se tam ohromně hlásíme, a to ke křesťanským hodnotám. Pohlížet na každého uprchlého Syřana anebo Afgánce jako na potenciálního teroristu anebo osobu, která se nebude asimilovat a bude ždímat sociální systém, je opětovně hloupé. Je samozřejmé, že z celkového počtu muslimů v Evropě bude vyšší podíl lidí, kteří tíhnou k terorismu než mezi většinovou populací, ale říkat, že všech milión lidí, kteří sem přišli, mnohdy při tom ztratí své blízké a majetek, a pouze hledají útočiště, že tito lidé jsou teroristé, je stejné jako říkat, že všichni Češi po roce 89, kteří se dostali za železnou oponu, byli zloději. A jen si dobře vzpomeňte, že v té době bylo v mnoha příhraničních obchodech vyvěšeno: „Češi nekraďte!“ Je mnoho lidí, kteří zde již dlouhodobě žijí a jsou úspěšnými, dokážou žít s touto populací naprosto bez nejmenších problémů. Navíc, jak jsem již řekl, je mi poněkud proti srsti hájit se křesťanskými hodnotami, kdy Ježíš kázal pomoct každému, kdy je ctností každého křesťana nastavit druhou tvář, když Vás někdo udeří anebo když si vzpomenete, jak nám bylo mnohdy pomoženo, ať už v dobách hladomoru, anebo za fašismu či komunismu. Není přece možné hlásat dobro, využívat dobro, ale nedělit se o dobro. To není křesťanské, to je spíše pokrytecké.

Omyl čtvrtý. Evropa přistěhovalce nepotřebuje. Zřejmě omyl největší. Problém Evropy (ne již tak Ameriky) tkví v tom, že na jedné straně dokážeme vybudovat technologicky kulturně vyspělou a funkční společnost, na straně druhé, veškeré výhody z tohoto vyplývající pak následně prohodíme na sociální ruletě. Ano, je pravda, že Evropa by nepotřebovala přistěhovalce. To ovšem za předpokladu, kdy by neexistovalo tak široké sociální zabezpečené, které si vzhledem k demografickému vývoji nemůže do budoucna dovolit. Politici musí řešit zásadní problém. Kterak motivovat lidi, aby byli sami zvoleni? To lze nyní jen jediným způsobem, je nutné za tento hlas těmto lidem něco nabídnout. A lidé samozřejmě moc dobře slyší na sociální výdobytky. Problém v nich je ten, že tyto výdobytky když jsou jednou zavedeny, jen velmi těžce se pak ruší. Opačný proces je ale obvyklý, viz případ poplatků ve zdravotnictví. Takže ano, lze žít bez přistěhovalců, ovšem je nutné zcela změnit princip fungování důchodů, o šestihodinové pracovní době jako je ve Švédsku by se vůbec nemohlo ani mluvit, o zdravotnictví, ve kterém je vše zadarmo samozřejmě také ne. Zde je nutné říci, že přistěhovalci nejsou příčinou problému, oni jsou důsledkem. Záměrně jsem se v celém článku vyhýbal problematice geopolitické, tudíž to zde ani nebudu zmiňovat. Pokud ale chceme zachovat stávající sociální standard a vzhledem k exponenciálnímu stárnutí evropské populace, kdy mladá populace čítající stále nižší počet osob v porovnání s populací v důchodu nepostačuje, musíme si vybrat. Buďto brzký krach anebo příval přistěhovalců. Je to v podstatě takový gordický uzel, kdy voliči, které jinak politika nezajímá, drží politiky v pasti. Přejí si vysoký standard, ale nechtějí se na něm sami moc podílet.

Omyl pátý. Samozřejmě existují i oblasti, kdy je současný stav naprostým nepochopením reality. Všichni přistěhovalci se budou integrovat. To je zcela zásadní omyl. Je to omyl jak jejich, tak náš. Tito lidé nikdy nepoznali nic jiného než svoji „rodnou hroudu“. Po příchodu do Evropy přichází obrovská deziluze a také mnohdy nenávist k naší společnosti. Zde se musím zastat lidí, kterým vadí neřízená a překotná migrace. Pravdoláskařství zde není na místě. Je ale nutno podotknout, že není možné tento svůj postoj hájit křesťanskými hodnotami, ale spíše laickým a selským rozumem. Je nutné vybudovat takový systém, kdy by bylo možné těmto běžencům pomoct, současně ovšem neohrozit své vlastní hodnotové standardy. To ovšem stojí peníze a úsilí a zde si řekněme na rovinu, že Evropa, věčně řešící a hasící Řecko či jiné státy, které tak nějak nepochopily, že je nutné hospodařit vyrovnaně, na to prostě nemá.

Omyl šestý. Každý má svou pravdu. Zřejmě omyl nejvyšší. Je to podobný axiom, jako říct, že sklenice je do poloviny plná, stejně jako do poloviny prázdná. V podstatě se dá říci, že každý má svou pravdu, výsledkem však je stávající stav. Možná by bylo odpovědnější říci, že pravdu vlastně nemá nikdo, je jen potřebné z některých zásad ustoupit. To, čeho jsme nyní svědky, je ve své podstatě boj civilizační. Nejedná se ovšem o nic, co by tu ještě nikdy nebylo. Málokdo si dokáže uvědomit, že Evropa byla ve své podstatě také rozvrácena křesťany, aby byla následně několika válkami srovnána se zemí a teprve poté vybudována jako oáza jakéhosi fiktivního klidu. Takový scénář již samozřejmě nikdo nechce a bylo by dobré ho nedopustit. K tomu je ovšem potřebné si uvědomit, že radikálními postoji nelze problémy vyřešit. V těchto jednotlivostech se dá na dobro dívat hned několika očima. Očima Evropskýma, stejně jako očima Americkýma, Ruskýma, Sunnitskýma či Šíitskýma. Když ovšem oči zavřeme a budeme brát v potaz pouze svůj pohled, bude se jednat o skutečnou katastrofu. Slepý totiž konflikt obvykle nevyhrává.

O dalších omylech by se dalo sepsat ještě mnohem delší pojednání, člověk by z něj ovšem nebyl o moc více moudřejší, než je nyní. Asi nejpodstatnějším významem tohoto mého pojednání by měl být fakt, že osoba, která přijímá jednoduchá řešení, také povětšinou velmi rychle ztrácí iluze. Někdo může namítnout, že tlachání a kecání stejně nic nevyřeší. To je zřejmě omyl největší. Uvědomte si, že v posledních několika letech se převážně tlachá, ale zdaleka nikdy jsme se neměli tak dobře jako nyní. Rychlá řešení vidíme právě v těch místech, které tak kritizujeme. Proto nezklouzněme k ryzímu populismu, protože ztráta lidských hodnot a demokratických struktur nás může stát mnohem více, než si uvědomujeme. Říct totiž o někom, že je dobrý tak maximálně do masokostní moučky a neuvědomovat si současně, že těchto osob je na světě více než miliarda a vlastní také jaderné zbraně, se sice krásně poslouchá, následky však mohou být tragické. Proto je důležité se o věci zajímat, důkladně je tyto věci studovat a následně o nich zodpovědně spolurozhodovat. Vše ostatní je sice líbivá, ale o to více tragická cesta.