"Rodiče nám zavolají, my přijedeme, dítě strčíme do pytle, pytel do auta a jedeme do útulku. Když dítě zlobí, potřebuje výchovně zútulnit. Za pár dnů je jako vyměněné a jde domů!"
Nevěřila bych tomu, kdybych to neslyšela na vlastní uši.
Dneska, v 11.45., jsem nastoupila na pardubickém nádraží do EC 126. Přijel dokonce o dvě minuty dřív a nebyl plný. Máš jedničku s hvězdičkou, zašeptala jsem mu, když jsem šla k zadním vagonům, protože ty zastaví v Kolíně u schodů do podchodu.
Sedla jsem si hned ke dveřím. Za dvacet minut vystupuju, tak se tady nezahnízdím, říkala jsem si, a vytáhla jsem mobil, abych si ho zapnula. Byla jsem totiž v pardubickém rozhlasu, natáčet čtyři lednové díly mého pořadu, Když vypráví nápověda, a mobil jsem před natáčením musela vypnout.
http://www.rozhlas.cz/pardubice/porady/_porad/101119
"Pojď sem! Říkám ti, pojď sem," ozvalo se vedle mě unaveně. Přes uličku seděla příjemná, mladá žena, a volala k sobě asi čtyřletou holčičku. Krásného, blonďatého andílka, který otevíral a zavíral dveře za mnou.
"Nééé! Nééépudúúú," ozvalo se ječivě za mnou, maminka vstala a přitáhla andílka na sedadlo vedle sebe. Andílek začal kolem sebe kopat, a když ho maminka tiše napomínala, začal do ní bouchat.
"Nechci tě! Nemám tě ráda! Jdi pryč! Jdi pryč!" Maminka trpělivě držela. A co měla dělat? Andílek byl bohužel takhle vychovaný, a jestli s ním jede ze Slovenska, ani se jí nedivím, že trpělivě drží.
A pak se to stalo. Ozval se klidný, ale přísný hlas.
"Za chvíli budeme v Kolíně. Já tam vystupuju. Oblékni si bundu, půjdeš se mnou do útulku."
Andílek přestal do maminky bouchat a po očku se podíval, kdo to řekl. Maminka se ani nepohnula. Nepodívala se, kdo to řekl, protože si myslela, že se jí to zdálo.
"Takhle se k mamince nesmíš chovat," pokračoval klidný, ale přísný hlas. "Tohle se mamince nedělá. To se mi vůbec nelíbí. Jsi zlobivá holčička a já si tě vezmu s sebou do útulku." Andílek se ale nedal.
"Nené! Nené!" Ale nedala jsem se ani já!
"Ale ano! Ano! Odvezu tě do kolínského útulku, kde tě dáme do klece a budeme tě vychovávat! Nechováš se ke své mamince hezky!"
Andílek se po očku podíval po mamince, která stále koukala před sebe, jako by nechtěla věřit, že jí někdo pomáhá, natáhl k ní ruku a pohladil ji. Maminka si andílka hned přitáhla k sobě a andílek se na mě vítězně podíval. Nehraj to na mě, pomyslela jsem si a pokračovala jsem ve výchovné lekci.
"Teď se budeš k mamince tulit, co? A až vystoupím, tak do ní zase budeš bouchat! Tak to tedy ne!" Vytáhla jsem z kabelky svoji vizitku a podala ji mamince. "Tady máte na mě kontakt. Jak začne znovu zlobit, zavoláte mi, já přijedu, dám ji do pytle a odvezu ji do útulku, kde bude v kleci. Až bude hodná, vrátíme vám ji."
Maminka si vizitku vzala, poděkovala, a podívala se, co je tam napsáno. Andílek pochopil, že je zle. Ta baba se právě vetřela k jeho mamince. I když baba za chvíli vystoupí, maminka ji už zná a bude vědět, KAM má zavolat!
Andílek začal usedavě plakat. Podívaly jsme se s maminkou na sebe a usmály se. Byl to pláč malého vyděrače, nikoli pláč ustrašeného dítěte.
"Maminko, já tě mám ráda," vzlykal andílek a hladil a líbal maminku, která mi už teď mohla být vděčná. Kdy naposledy ji potkalo takovéhle nečekané vyznání lásky, o kterém se jí před chvíli, když do ní andílek bušil, mohlo jenom zdát? Kdy naposledy?
"Jen si to moc nežehli," vyvedla jsem andílka z omylu, že jsem na větvi z toho, jak mamince vyznává lásku. "Před chvíli jsi do maminky mlátila a najednou ji objímáš! Buď takhle hodná pořád! Jinak mi maminka zavolá, já přijedu a odvezu tě do kolínského útulku, kde budeš v kleci, dokud nebudeš hodná. Teprve potom se vrátíš domů."
Blížil se Kolín. Oblékla jsem si bundu a přitom jsem nepřestávala holčičku pozorovat. Byla přilepená na mamince, kterou pořád hladila a pusinkovala.
"Tak nashledanou," rozloučila jsem se, obě řekly nashledanou a andílek mi ukázal tlačítko u dveří.
"Tam to musíte zmáčknout!" Mrkly jsme s maminkou po sobě. Má strach, abych tady náhodou nezůstala "viset" a nejela s vámi do Prahy!
"A když bude zlobit, zavolejte mi! Hned přijedu," připomněla jsem své poslání a pak už jsem vystupovala...
Víte, moje dvě děti do mě NIKDY nebouchaly, NIKDY mi neříkaly, abych šla pryč a že mě nemají rády, poslouchaly, nevztekaly se. Doba se mění, chápu. Ale pokud se změnila doba, musí se změnit i metody výchovy.
Na andílka jsem evidentně zapůsobila. Myslím, že na mě hned tak nezapomene, jestli vůbec na mě někdy zapomene! A když mi jeho maminka zavolá, klidně milého andílka po telefonu vyplísním. A jak! Ten bude koukat...
... Odpoledne jsem chodila po obchodech v Kolíně, po náměstí, ulicemi a všude, všude byli podobní, rozeřvaní andílci, kteří se tvářili na své maminky nasupeně a bouchali do nich. Všude!
... Teď mě něco napadlo! Vy, co jste mladí a plní síly, založte firmu, www.odvezemeditevpytli.cz, a nabídněte rodičům, kromě jiných výchovných služeb, i službu vlakovou. Rodiče si mě budou objednávat, já budu přistupovat do jejich vlaku a budu výchovně působit na stejné andílky, na jakého jsem dneska narazila v EC 126.
P. S.
Nedávno jsem si říkala, co nového by mě ještě tak bavilo. A po dnešku to vím. Bavilo by mě dělat výchovnou babičku ve vlaku, která k dětem mluví klidně, ale přísně!
