Tanec mezi blogy

Nepolíbená blogy jsem byla do února 2011, kdy mi můj kamarád Martin Hatala hrdě oznámil, že byl přijatý mezi blogery na iDNES. Když on, proč ne i já, řekla jsem si a požádala o přijetí také.

Svůj první blog jsem uveřejnila 5. 3 2011. Jmenoval se, Chceš ukázat nohu, Ondrášku?, a jeho perex zavedl čtenáře do Činoherního klubu.

„Před několika lety jsme v Činoherním klubu zkoušeli hru, která se po premiéře nehrála příliš dlouho, proto ani nestojí za to říkat, jak se jmenovala, kdo ji napsal a kdo režíroval. Podstatné bylo, že zkoušení bylo pro nás všechny dost náročné.“

A pak jsem popsala divadelní příhodu, ve které hrál hlavní roli Ondřej Vetchý a žasla jsem, když v průběhu dne šplhal počet přečtení na 1 506! Čtenáři blog oznámkovali karmou 22,08 a protože maximální karma bývá kolem 45,00., získala jsem první laskavou trojku!

Fascinovala mě rychlost, jakou se blog dostal ke čtenářům a s narůstajícím vzrušením jsem si uvědomila, že se ze mě stává zdravě závislá blogerka!

Vyslechnu si něco zajímavého ve vlaku, večer napíšu blog a mám stovky čtenářů, tetelila jsem se nadšeně další den, když jsem po zkoušce nastupovala do rychlíku Praha – Kolín.

A protože jsem si sedla do správného kupé, přání se mi splnilo, můj další blog se jmenoval, „Ty vole, já mám pé em es jak krávu...“ a perex tohoto blogu zavedl čtenáře do vlaku.

Když jsem tuhle hlášku uslyšela v narvaném kupé pátečního odpoledního rychlíku, zbystřila jsem. Dívenka s blonďatým mikádem seděla přímo naproti mně, takže naděje, že se dozvím, co to pé em es je, byla velká...“

Debatu blonďaté dívenky s kamarádkou se mi podařilo autenticky zachytit, protože jsem měla před sebou korektury, do kterých jsem si zapisovala skoro vše, co si ty dvě řekly a večer jsem jejich rozhovor přepsala do počítače, přidala něco málo ze svých (ne)zkušeností a blog jsem uveřejnila.

Na to, jak si u čtenářů vede, jsem se podívala až druhý den odpoledne a na okamžik, kdy jsem uviděla čísla za blogem, v životě nezapomenu! Karma článku byla 43.48. a článek si přečetlo 18 448 čtenářů!

A tak jsem zjistila, že napsat blog může každý, ale jistotu, že přitáhne čtenáře, kteří mu dají karmu, nemá nikdo.

Je to alchymie.

Je to fluidum, které vzniká mezi blogem a čtenáři.

Je to něco mezi nebem a zemí.

Ani za osm let psaní blogů nedokážu odhadnout, jestli bude můj blog čtenářsky úspěšný. Někdy jsem skálopevně přesvědčená, že bude přijatý nadšeně – a mýlím se. Jindy jenom popíšu své pocity, konfrontované lidmi kolem sebe – a blog má tisíce čtenářů.

Dám jeden příklad za všechny. Zhruba před rokem, v době, kdy se v naší zemi hodně demonstrovalo, jsem napsala blog, který se jmenoval, „Kdo svolával dnešní demonstrace?“ a v perexu jsem si na tuto otázku hned odpověděla.

„Nevím. Nezajímá mě to. Mám pocit, jako by se v naší zemi už jenom politikařilo a přestává mě to bavit. A protože nežiju ve vakuu, ale od rána jsem mezi lidmi, vím, že stejný názor mají i jiní. Muži a ženy různého věku a povolání.“

V blogu jsem stručně zhodnotila situaci v zemi podle komentářů, které mě zaujaly v denním tisku a v televizi a použila jsem názory lidí kolem mě, známých i neznámých.

Dodnes nechápu, proč právě tenhle obyčejný blog přilákal 57 690 čtenářů a získal od nich karmu 48,85.!

Sami vidíte, že tanec mezi blogy je vzrušující a nepředvídatelný jako život sám.

A proto budu mezi blogy tančit dál...

Tento fejeton vyšel 10. června 2019 v Magazínu ONA DNES.