Tak nám sebrali roušky...

... a mně schází. Naučila jsem se totiž pod nimi hóóódně nevybíravými slovy glosovat různé situace, vyvolané v naprosté většině lidmi, občas auty nebo zpožděnými vlaky.

Nejenom Kolín bývá kolem osmé hodiny zasekaný auty. Jednou jsem stála kousek od zálabské školy, která stojí vedle kostela sv. Víta a bez dechu, mlčky, bez nevybíravých slov - bylo to totiž několik let před covidem, neměla jsem tedy svoji oblíbenou roušku, schovávající má nevybíravá slova - jsem sledovala auta, jak zastavují u školy, z každého vyhupká jedno dítě, vhupká do školy, auto s jedním rodičem se rozjede, zastavuje druhé, třetí, desáté, dvacáté... a pak mám stíhat vlak, když na zálabskou autobusovou zastávku přijede autobus kvůli temhle autům, pozdě, pomyslela jsem si tehdy.

Kdyby se mi tohle stalo poslední dva roky, moje rouška se naplní takovými vtipnými vulgarismy, že budu mít dobrou náladu celý den. Ano. Samu sebe jsem svým glosováním pod rouškou pobavila i několikrát za den!

Bude se mi po téhle rouškové svobodě stýskat. Co já všechno mohla tiše říkat! Škoda, že to nemůžu teď napsat a už vůbec nemůžu uvést konkrétní příklady, protože žiju v Kolíně skoro sedmdesát dva let, dost lidí mě zná a kolíňáci, co čtou mé blogy, by se mohli poznat.

Ale nemyslete si o mně, že jsem sprostá. Pouze jsem pod rouškou glosovala, co se mi nelíbilo. Slyšela jsem to jenom já! Nikomu to neublížilo, já si ulevila a někdy jsem i sama sebe pobavila...

Bohužel, budu muset jít na nějakou odvykací kůru! Nemůžu se to odnaučit! Do autobusů a do vlaků se už může bez roušky, ale já pořád všechno hlasitě glosuju! Jako dneska.

Čekala jsem na Hlaváku na vlak, když jsem uviděla na nástupišti jednoho koliňáka. Nudného, namyšleného snoba.

"Tak s tebou si, debile, do jednoho vagonu nesednu," řekla jsem si pod rouškou, udělala jsem čelem vzad a vrazila jsem do pána, který stál hned za mnou a tvářil se zvláštně, protože slyšel, co jsem řekla.

Bodejť by to neslyšel! Zapomněla jsem, že nemám roušku!