"Irko, já byla krásná jako panenka na hraní! Ve Vídni mě mí ctitelé postavili na stůl a já tancovala,“ vyprávěla mi zasněně, v roce 1955, prateta Babeta, ročník 1895...
A bylo na ní vidět, že by se na ten stůl okamžitě vrátila.
O pár let později se rozhádala s mojí babičkou, svojí mladší sestrou, která byla už také vdova. Babeta měla milence a jednou přišla k mé babičce nečekaně na návštěvu a našla ji, jak sedí tomu milenci na klíně. Marně jí oba říkali, že si z ní chtěli udělat legraci, protože ji slyšeli, jak jde dovnitř. Milenec nakonec utekl a obě sestry se začaly hádat. Postupovaly z babiččina přízemního bytu na dvoře, do dlouhé, tmavé chodby, a když byly u hlavních dveří, došlo na strkanici i na facky.
Přiběhla jsem z prvního patra, kde jsme bydleli, stála jsem na posledním schodu a nevěděla jsem, které mám jít na pomoc. Měla jsem ráda obě. Každou pro něco jiného, ale obě stejně. Nakonec babička pratetu Babetu vystrčila na ulici a zabouchla za ní dveře. Pak šla chodbou pomalu ke mně a hrozila na mě.
"Opovaž se, k ní chodit! Opovaž se, ji zdravit! Nemám sestru! A ty nemáš tetu! Slyšíš?“ Rychle jsem přikyvovala. Nebudu k ní chodit! Nebudu ji zdravit! Nemám tetu! Obě „holky“ spolu nemluvily dva roky. Celé ty dva roky jsem k pratetě tajně chodila a na ulici jsem ji spiklenecky zdravila. Když si našla jiného milence a babička měla také svého ctitele, usmířily se.
Díky těmto „holkám“ mi bylo od dětství jasné, že s „kluky“ se chodí v každém věku, a proto mě v červenci 1968, nepřekvapila příjemná sedmdesátnice, která v kupé, kde nás sedělo osm, čtyři ženy a čtyři muži, hrdě prohlásila, že sex miluje a užívá si ho pořád. Řekla to proto, že jsme si o sexu povídali. Sotva jsem totiž v Kolíně přistoupila, v minisukních a v maminčiných botách na vysokých podpatcích, začalo v kupé mírné erotické dusno.
Jela jsem z Kolína do Karviné, ostatní pokračovali dál na Slovensko, a v tom dlouhém ujíždějícím čase, jsme si vytvořili mezi sebou erotické pouto, které všem, kromě mě, pokazilo prohlášení příjemné sedmdesátnice. Byla z nás nejstarší, nám ostatním bylo mezi osmnácti a pětadvaceti, a já jediná jsem se na odvážnou sedmdesátnici usmívala a spokojeně jsem vrněla. Tak mě bude bavit sex i v sedmdesáti! To jsou nádherné vyhlídky...
V roce 1982 jsme museli dát pratetu Babetu, která tancovala ve Vídni na stole, do domova důchodců. Když jsme za ní jednou byli na návštěvě, přitáhla si mě k sobě na postel.
"Irko, piš mi dopisy!“ Nasupeně se podívala na pana Fuchse, který postával kousek od nás a pak na mě. Pochopila jsem.
"Prosím tě, jdi na chvíli na chodbu. Teta mi chce něco říct.“
Když odešel, teta spustila.
"Irko, máme tady údržbáře. Krásný, mladý chlap! Když přišel včera, rychle jsem vytáhla ze šuplíku dopis od tebe. Ten, cos mi psala k narozeninám. A řekla jsem mu, ať mi ho přečte, že na to nevidím. Seděla jsem na posteli a on si sedl vedle mě. Irko... Irko! Poslouchej! Jak se ke mně přimáčkl stehnem, tak jsem cítila, že mi celým tělem probíhá nádherné horko!“
Koukala před sebe a určitě to nádherné horko znovu cítila, ale když do dveří nakoukl pan Fuchs, oklepala se a zasyčela na mě.
"Dopisy! Slyšíš? Dopisy! Piš mi dopisy! Každý týden, Irko!“
V té době jí bylo osmdesát sedm let...
P. S.
Pokud chcete vědět, jak jsem to měla a mám s chlapy, já, tak prosím:
Jak jsem to měla s chlapy
Nejradši bych napsala „s chlapama“, ale to by nebylo mluvnicky správné. Škoda.
Měla jsem o dva roky staršího bratra, který v mých patnácti letech pochopil, že k nám někteří jeho kamarádi, nechodí kvůli němu. Seděla jsem v kuchyni na kanapi a četla si. Občas jsem pronesla, že Allen Ginsberg je lepší než Gregory Corso. Že jsem přečetla celého Jiráska a nenudil mě. Že miluju Faulknera. Kamarádi byli šokovaní, ale v patnácti letech mě nezajímali. Začali mě zajímat až za rok, kdy jsem objevila neprobádané, nádherné území, které se rovnalo mé lásce ke knihám.
Ale aby mě ti kluci zajímali, museli být chytří. Vtipní. Museli chápat můj černý humor. A musela jsem mít pocit, že by mě ubránili, kdybych se dostala do nebezpečí.
Kromě kluků se tehdy kolem mě vyrojilo i několik maminek, které mě seznamovaly se svými syny, vysokoškoláky. Zvaly mě do svých vil, kde se mnou jejich chytří a hodní kluci seděli v obývacím pokoji, pili jsme kafe, povídali si a já věděla, že jsem tam naposledy. Vila? Manželství? Děti? Proboha?! Přitahovali mě hubené máničky v džínách, beatnici, alkoholici, malíři, muzikanti, poetové. Nezajímalo nás, co provedeme se svým životem dál. Nezajímala nás budoucnost, děti, majetek, kariéra.
Psala jsem si do šuplíku, četla, pracovala jsem v kolínském divadle, měla jsem kolem sebe partu kolínských bohémů, přelévali jsme se z mejdanů na mejdan, z hospody do hospody, debatovali jsme, chodili do kina, a do toho všeho mě sladce trápily moje nádherné lásky, které měly jepičí trvání – to byl náš život.
Pak mi bylo třiadvacet a moje kritéria se pořád neměnila. Aby mě kluci zajímali, museli být chytří. Vtipní. Museli chápat můj černý humor. A musela jsem mít pocit, že by mě ubránili, kdybych se dostala do nebezpečí.
Můj první manžel, kterého jsem si vzala v roce 1974, tohle všechno měl, ale po narození syna jsem zjistila, že mě neubrání. Můj druhý manžel, pan Fuchs, kterého jsem si vzala v roce 1980, tohle všechno měl a má. Dnes je mi pětašedesát a na otázku, čím mě zaujme muž a co je pro mě opravdu důležité, odpovím stejně, jako když mi bylo šestnáct.
Zajímají mě muži chytří. Vtipní. Musí chápat můj černý humor. A musím mít pocit, že by mě ubránili, kdybych se dostala do nebezpečí.
