Pokud si dokážeme vážit každé práce, kterou jsme si prošli, je to největší a celoživotní dar nejenom pro nás, ale i pro naše okolí. Budeme si totiž vážit nejenom každé práce, ale i lidí, kteří ji dělají...
V lednu, v roce 1967 jsem byla ve druhém ročníku kolínské SVVŠ. Moje třída jela na hory a naše třídní mi řekla, ve které vedlejší třídě se budu ten týden učit.
„Berete si na hory učení,“ zeptala jsem se spolužáků, a když řekli, že ne, zůstala jsem ten týden doma.
„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi nechodila do školy,“ vyjela po mně naše třídní po návratu z hor.
„Vy jste se na horách taky neučili.“
„Ale my jsme se neučili proto, že jsme byli NA HORÁCH,“ klepala se vzteky třídní a já přikývla.
„Taky bych s vámi ráda jela na hory, kdybych neměla nohu po dětské obrně.“
Měla velký vztek. Velký. Velký. A tak jsem dostala na pololetní vysvědčení trojku z chování a tím moje trpělivost s tímto ústavem skončila.
Vydržela jsem tam do dubna, pak jsem šla za panem ředitelem, oznámila mu, že si rodiče nepřejí, abych pokračovala ve studiu a že ze školy odcházím. Ředitel to vzal na vědomí, stejně jako rodiče, kteří o ničem nevěděli, a kterým jsem to oznámila večer.
Vyhodnotila jsem situaci z pozice svých sedmnácti let a vyšlo mi, že půjdu pracovat do TESLY k pásu. Přijali mě okamžitě, ale jako mzdovou účetní.
Byl duben, děvčata z ekonomky se teprve chystala na maturitu, ale v TESLE potřebovali hned teď náhradu za účetní, která měla každým dnem rodit, a protože jsem měla necelé dva roky střední školy, ta těhotná chuděra mě během jednoho dne zasvětila do všeho, co bych měla vědět, já se stala mzdovou účetní a ona za týden porodila dceru.
Zvládla jsem to, ale nebavilo mě to. Za rok jsem dala výpověď, a protože mi ještě nebylo osmnáct, museli mě za měsíc pustit. Nevěděla jsem, kam půjdu, a když jsem slyšela kolegyni, jak telefonuje se svojí sestrou, která dělala vrátnou v kolínském divadle, zašeptala jsem jí, ať se zeptá, jestli nepotřebují nápovědu, kterou dělala moje babička v ochotnickém souboru mého dědy.
Kolegyně se sestry zeptala, vzápětí zrudla, zaječela, to nemyslíš vážně?! Irenka aby...?! A praštila telefonem.
„Víš, co mi řekla?! Že nápověda půjde do důchodu za dva roky, ale teď že potřebujou uklízečku! TY přece nebudeš uklízet!“ Přikývla jsem. Samozřejmě, JÁ přece nebudu uklízet.
Když jsem jela autobusem z TESLY domů, vystoupila jsem u divadla a šla jsem na vrátnici.
„Nepotřebujete nápovědu,“ zeptala jsem se s úsměvem přes okénko vrátnice. Vrátná zůstala sedět, ale blondýna, co seděla vedle ní, vstala a šla ke mně.
„Nápověda půjde do důchodu za dva roky. Já teď potřebuju uklízečku.“ Přikývla jsem. „Tak budu uklízet.“ „Ale aspoň rok mi tady vydržíte!“ „Vydržím dva roky a pak budu napovídat.“ „Uklízí se od šesti do deseti!“ „To je super! Budu mít celý den volno!“ „Nebudete! Večer vás potřebuju v šatně!“ „Páni! To je nádhera! Budu mít dýško!“
A tak jsem se 2.5.1968 stala uklízečkou a šatnářkou v kolínském divadle. Byla jsem na to strašně hrdá! Koupila jsem si montérky s laclem a chtěla jsem v nich chodit do divadla rovnou z domova! Rodiče mi vysvětlili, že to není nutné, tak jsem je výjimečně poslechla a do montérek jsem se převlékala až v divadle.
V divadle byla knihovna, kterou nikdo nepoužíval. Dala jsem si s ní práci, udělala jsem seznam knih a opravdu si občas někdo ze zaměstnanců přišel něco půjčit.
Za rok, v létě 1969, vyjelo divadlo autobusem do Jugoslavie. Cestou k moři jsme se zastavili ve městě, se kterým jsme měli družbu, a když jsme šli na slavnostní večeři, dal mi jeden starší herec radu.
„Neříkej, že uklízíš. Řekni, že děláš v knihovně...“
Tento fejeton vyšel v Magazínu ONA DNES, 30. května 2022.
