Chtěla jsem nadpis napsat jinak, ale ostrá slova v nadpisu být nesmí, tak jsem se zkrotila. Ale je to škoda, řeknu vám! Líbilo by se mi, kdyby tam bylo: Pan Fuchs od roku 1980 ..... s chlapem a neví vo tom...
V Lidových novinách, v sobotu 1. 12. 2012, v příloze Orientace, napsal pan Jiří Peňás úvahu, nazvanou: Pavoučí ženy a ubohá tlustá moucha.
Hodil do jednoho spisovatelského guláše, který podle něho není k jídlu, jednu holku za druhou. V hrnci skončila, cituji:
"Petra Hůlová, Petra Soukupová, Markéta Pilátová, Magdalena Platzová, Radka Denemarková, Jana Šrámková, Jakuba Katalpa, Františka Jirousová, Marie Michlová, Bára Gregorová, Kateřina Tučková, Bianca Bellová, Natálie Kocábová a bohužel zesnulá Hana Androníková."
"... Tyto ženy nepíší něco, ale píší "se". Příkazem, byť třeba podvědomým, je vyjádřit prostřednictvím textu samy sebe. Psaní je pro ně nástrojem sebevyjádření a sebepoznání." (konec citace)
Tohle mě nebere, to jsou intelektuální pindy, které nemusím. Nebere mě ani tohle (cituji):
"Píší proto, že to tak cítí. Též proto, že je to baví a těší, což je méně vznešená forma toho "cítění". ... Cit lze "vycítit" v důrazech, jež kladou na intuici, iracionalitu, na vnitřní instinktivní hlasy, které je vedou jako slepce bezpečně po úskalích vyprávění, jež se často podobá cestám v labyrintu, ve kterých zabloudit a ztratit se neznamená nic výjimečného. Neboť ony to tak cítí. Cit je jejich maják, který jim svítí v tmách. Následují ho." (konec citace)
Ani tohle mě nebere. Kdyby pan Peňás napsal: "Nerozumím tomu, o čem ty holky píšou," bylo by to totéž, ale jenom za tohle by v Lidovkách honorář nedostal. Takže intelektuálsky pinduje. Ale jak říkám, tohle mě nebere. Tohle mě dostalo, přátelé, tohle! (cituji):
"Muž obvykle píše z jiného důvodu: muž píše, protože chce - nebo ho něco z vnějšku nutí. Chce psaním obvykle něčeho na úrovni svých možností dosáhnout. Třeba i klidu a pohodlí: často bývá psaní jeho "zaměstnání" a on to tak bere. Je to profese, řemeslo, žádná mystika a vnitřní puzení. Je pozorovatel a zapisovač. Chce napsat text, aby v něm něco vyjádřil, někoho zaujal, někoho pobavil či naštval, někoho o něčem přesvěčil." (konec citace)
Hned jsem se v tom poznala! Přesně takhle píšu já! Zatrnulo ve mně. Tak je to pravda. Jsem chlap. Vzpomněla jsem si, kolikrát mi pan Fuchs řekl: "V tobě je stejně kus chlapa!" a já mlčela a trápila se tím do doby, než jsem začala vydávat jednu knihu za druhou. Když pak po mně jednou pan Fuchs zase hodil tuhle svoji oblíbenku, dostal ode mě tuto odpověď:
"Možná proto se mnou tak rád šukáš."
A byl klid. Už to sice nikdy neřekl, ale na skutečnosti to nic nemění. Píšu jako chlap, jsem tedy chlap. S tím nic nenadělám.
Máme opět sobotu, tentokrát už 8. 12. 2012, a v Lidových novinách, v příloze Orientace, je článek, nazvaný České spisovatelky vracejí úder.
Holky moje, já se vám divím. Namáhat se s nějakým úderem. Buďte rády, že se o vás píše! To je jedno, jak! Hlavně, že se píše. A v Lidovkách! Tý jo... co já bych za to dala!
Publikuju v různých novinách a časopisech od roku 1984. V roce 2001, kdy jsem začala vydávat knihy, jsem měla v počítači cca 200 povídek, které všechny někde vyšly (Vlasta, Květy, Tina, Playboy, Nei-Report atd.) Mohla jsem tedy vydávat i tři povídkové knihy za rok, protože jsem měla zásoby, průběžně doplňované, takže sklad je stále plný... :-)
Na jaře 2013 mi vyjde třicatá kniha a nikdy o mně nenapsal ani pan Peňás, ani muži jemu podobní, nikdy o mně nenapsala ani paní Klára Kubíčková, ani ženy jí podobné.
Ne že by o mně tahle sorta lidí nevěděla. Od roku 2001, kdy mi vyšla první kniha, do roku 2005, jsem posílala své knihy na všechny strany, do všech redakcí a konkrétním lidem, kteří píší kritiky. Nic.
V roce 2005 mi vyšel román, Když nemám, co jsem nechtěla. O svini herečce. Poslala jsem ho třiceti lidem, o kterých jsem si myslela, že by je mohl zajímat. Celý rok jsem si schovávala různé výstřižky, které se jich týkaly, a které mě zaujaly. Ke knize jsem přiložila dopis, kde jsem jim poděkovala za jejich reportáž, článek, rozhovor, knihu, kritiku, za časopis, který vedou, za pořad, který uvádí atd., a vyjádřila jsem touhu, aby jim moje kniha udělala aspoň takovou radost, jakou oni udělali mně. Na konci dopisu jsem uvedla svůj e-mail a webové stránky. Nic jsem po nich nechtěla. A výsledek?
Nikdo z těch třiceti lidí mi neodpověděl. A to bylo naposledy, co jsem někam svoji knihu poslala.
Holky moje, uvědomte si jednu věc. Začíná vám boj. Já jsem mimo hru. Já k vám nepatřím. Já jsem chlap. Ale vy jste mladý holky, a jak říkám, začíná vám boj! Chlapi, co se živí psaním, totiž nemají o čem psát - kromě mě, ale já jsem výjimka, která potvrzuje pravidlo.
Tak je to, holky moje, nemají o čem psát! Nedivím se tomu. Žádné nebezpečí jim nehrozí. Mají spolehlivé partičky a navzájem si kryjí záda. Dohazují si kšefty. Ale je jim to prd platný. Vysychají. Nemají žádné impulzy. Nic. Nuda. Chlast je nebere. Drogy je neberou. Milenka? Nic výjimečného. Každý druhý má milenku. Občas si zašukají mezi sebou, ale to už je taky nebere. Jsou zapšklí, vyschlí, bez humoru, bez radosti.
Bez koulí, jak říkáme my vod divadla.
Začali si hledat umělého nepřítele! A našli vás. Vy jste začátek. Budou cíleně pokračovat. Začali spisovatelkami, protože vědí, že holky, co píšou, se ozvou. Mají to dobře naplánované. Čekali na to, že zareagujete. A vy jste je nezklamaly. Měly jste se na celého pana Peňáse a spol. vykašlat, holky. Tak, jako já už roky kašlu na pana Fuchse, když mi říká, že píšu sračky, který nikdo nečte...
P. S.
Víte, co mě teď napadlo? Tu knihu, Když nemám, co jsem nechtěla, která vyšla v roce 2005, začnu po kapitolách dávat sem, na svůj blog. Je rozebraná, podruhé ji vydávat s panem nakladatelem zatím nechceme...
Tedy, já mám fakt někdy dobrý nápady! :-) Tady se můžete podívat na obálku:
http://www.kdyz.cz/vydane-knihy
