Na Sólomámy a Devadesátky nekoukám.

Nekoukám na ně z ryze osobních důvodů. Nemíním se ve svém věku dobrovolně psychicky týrat vzpomínkami na druhou polovinu let sedmdesátých a na devadesátky.

Každý je svého osudu strůjcem. Co tě potkává, vychází z tebe.

Na první díl Sólomám jsem se dívala asi čtvrt hodiny a pak jsem televizi vypnula.

V roce 1975 se mi narodil syn a po půl roce mateřské dovolené jsem šla pracovat. Díky mým rodičům jsem zvládla jeho hlídání do dvou let, kdy začal chodit do jeslí a potom do školky.

Manžel a otec syna si nechal napsat syna na sebe, aby dostával přídavky a na syna mi dával přídavky + částku, o kterou měl nižší daně. Počítat uměl. :-)

Před synovým narozením jsme si vzali novomanželskou půjčku 30 000 korun československých, a když jsem chtěla koupit do svého mini-bytu po babičce, pračku se ždímačkou, ledničku, vysavač a televizi, dal si manžel, který v té době pracoval v divadle v Praze a domů jezdil občas na víkendy, podmínku. Když mu podepíšu nákup věcí za dvacet tisíc, podepíše mi nákup toho, co chci já. Souhlasila jsem. Věci za dvacet tisíc prodal a v létě odletěl do Bulharska, kam každý rok zmizel na dva měsíce - proto pracoval u divadla, aby měl prázdniny - zmizel tam kvůli ekzému, který jsem na něm nikdy neviděla.

Když byly synovi čtyři roky, rozvedli jsme. Ex-manžel za půl roku emigroval. Byla jsem bez alimentů, a na jeho novomanželskou půjčku jsem každý měsíc dávala tři stovky. "Svých" deset tisíc jsem si totiž už zaplatila a teď měl "svoji" půjčku splácet on.

Místo splácení a alimentů přišel našemu společnému kamarádovi pohled:

Jsem v Holandsku.

Bylo to hodně těžké, ale zvládla jsem to, hlavně díky svým rodičům.

Milé Sólomámy, tehdy nám - ano, nám, protože s podobnými problémy jsem nebyla sama - tehdy nám, na rozdíl od vás, dnešních sóĺomám, nikdo nepomohl. A nás by ani nenapadlo, abychom se někde doprošovaly o pomoc. Byly jsme hrdé. Za své problémy jsme si mohly samy, tak jsme si také samy pomohly. Mně navíc pomohli rodiče a později pan Fuchs.

A seriál Devadesátky? Je udělaný tak dobře, že jsem se málem pozvracela, když jsem viděla prvních a také posledních deset minut. Vrátilo se mi všechno, co jsme v devadesátkách prožívali. V čem jsme žili. Co se kolem nás dělo. O čem jsme mluvili. Denně se něco stalo.

Takže tak.

Proto na Sólomámy a Devadesátky nekoukám.