V květnu 2011 se měla začít v Činoherním klubu zkoušet hra Kukura, ve které Juraj bilancuje svůj život. Těšila jsem se, protože ji napsal Martin Čičvák, který ji měl i režírovat. Jsem v ČK jedna nápověda, napovídat tedy budu já.
Ale brzy se ukázalo, že to nebude tak jednoduché, jak se zdálo.
Začátkem května 2011, dva týdny před zahajovací zkouškou, za mnou přišel tehdejší ředitel Činoherního klubu, Vladimír Procházka.
"Ireno, máme problém. Juraj chce mít svoji nápovědu, která bude do Prahy jezdit z Bratislavy. Ale to je nad naše finanční možnosti! Budeme jí muset platit dopravu i hotel. Říkali jsme mu, že máme nápovědu, ale on chce tu svoji. Tak jsem mu navrhl, aby si vás vyzkoušel a on souhlasil."
Hlavou mi letělo, co z toho pro mě vyplývá. O víkendu jsem měla mít volno, tak doufám, že...
"Mohla byste teď v sobotu a v neděli," pokračoval ředitel. "Sešli bychom se v Činoheráku všichni tři na desátou a já nemám strach, že to dopadne špatně."
Také jsem neměla strach, že to dopadne špatně, ale bylo mi líto víkendu, který jsem chtěla strávit na chalupě. Ale věděla jsem, že odmítnout nemůžu a také se musím přiznat, že mě lákalo dokázat panu Kukurovi, že ta "jeho" nápověda může klidně zůstat v Bratislavě.
A tak jsme se v sobotu před desátou sešli v Činoherním klubu. My tři a služba za barem. Juraje jsem do té doby osobně neznala. Sice u nás hostoval s představením, Koza aneb kdo je Sylvie? ale večer v divadle nejsem, tak jsme se nepoznali.
Ředitel nás představil, Juraj byl usměvavý, milý, říkal mi paní Fuchsová, já jemu pane Kukuro, všechno bylo, jak má být.
Měla jsem text hry, který jsem si přečetla, abych věděla, co mu budu napovídat, sedla jsem si do první řady, odkud napovídám, Juraj přišel na jeviště a začal. Text už částečně uměl, tak jsem ho hlídala, a když bylo zapotřebí, napověděla jsem mu. Po několika větách jsem cítila, že jsme na stejné vlně. Mluvil, mluvil, a když znejistěl, napověděla jsem, on pokračoval a tak to šlo skoro dvě hodiny.
O přestávce jsem ještě byla paní Fuchsová, ale když jsme se po zkoušce před Činoherním klubem loučili, řekl Juraj dvorně, těším se zítra, paní Ireno.
V neděli přišla na zkoušku i jeho manželka. Bylo mi jasné, že si mě jde prohlédnout a možná i schválit, ale říkala jsem si, a proč ne? Také by mě zajímalo, kdo bude mému manželovi víc jak dva měsíce napovídat.
Výsledek byl, že po zkoušce mi oba říkali Irenko a ředitel zářil spokojeností. Žádná nápověda z Bratislavy do Prahy jezdit nebude.
V polovině května jsme začali zkoušet, koncem června začala dovolená a v září jsme to znovu rozjeli. Juraj byl sice pilířem hry, ale kromě něho tam ještě hrál Jan Hájek, který alternoval s Matějem Dadákem, Veronika Žilková, Lenka Skopalová, Jan Triebenekl a Milada Čechová a Lidiya Glavanaková vodily loutky.
Jednou jsme o přestávce stáli všichni kolem baru a Juraj na mě najednou kývl.
"Irenko, budete na představení. Dostanete hereckou smlouvu."
Okamžitě jsem odmítla. Představa, že mi zkouška skončí ve 14 hodin a já budu čekat do 19.30. na představení, protože jet do Kolína a za chvíli se vracet, by byl nesmysl, nebo budu mít volno, ale večer budu muset z Kolína do Prahy, tak tahle představa byla pro mě šílená!
"Nenene. To v žádném případě."
"Ale ano," oponoval mi spokojeně Juraj a obrátil se na ředitele Procházku, který k nám právě přišel.
"Pane řediteli, dáte Irence hereckou smlouvu? Bude na každém představení sedět v první řadě. Vezmu ji do hry." A pan ředitel okamžitě přikývl.
"Samozřejmě, Juraji. Irenka dostane hereckou smlouvu." A bylo vymalováno.
Během zkoušení vzniklo naprosto přirozeně několik situací, které jsme s Jurajem fixovali a během zkoušek "dolaďovali", takže jsem měla během celé hry asi šest svých "hereckých výstupů".
Bylo také domluveno, že při představení budu sedět v první řadě, na svém místě číslo 8. Toto místo se v pokladně neprodávalo, ale vedle první řady byla přistavená jedna židle. S podobným opatřením se bude počítat i na zájezdech, protože jsem byla nejenom uvedená v programu jako Nápověda, ale budu jezdit i na zájezdy.
Jojo, můj život s Kukurou se začal vybarvovat!
V generálkovém týdnu jsem opravila svůj nápovědní text, protože už byl pro mě skoro nečitelný, a nechala si ho vytisknout a svázat. Druhý den jsem si při generálce všimla, že je Juraj trochu nejistý. Text uměl, ale přesto po mně koukal, jako by chtěl znamení, že je vše v pořádku, což jsem mu jemně rukou naznačila. Pohoda, nic se neděje.
O přestávce mě zavolal do šatny a ptal se mě, jestli řekl všechno, jak měl. Uklidnila jsem ho, že ano a nadšeně jsem se svěřila, že mám dneska nový text, čistý, bez škrtů a oprav...
"Irenko, vy máte nový text?! Takže máte jiné stránky?!" Přikývla jsem. "Tak proto! Já přesně vím, kdy máte otočit list! A vy jste dneska otáčela listy jinde! A já si myslel, že jsem něco skočil! Irenko, musíte si vzít ten starý text. Já mám zafixováno, kdy obracíte stránky. Nesmíte mít jiný text. Nesmíte!"
Tak jsem se rozloučila s novým textem a vrátila se ke starému, přepisovanému, politému kafem, pomačkanému, a Juraj byl spokojený!
22. 11. 2011 byla premiéra a já zasedla poprvé do první řady v roli Nápovědy, jak bylo uvedeno v programu. Hrálo se deset minut, a já Jurajovi napověděla.
"Já vím," ohnal se po mně a nepřátelsky se na mě podíval. "Proč mi napovídáte, když vím?! Teď jste mě úplně popletla!" Rozčíleně se prošel po jevišti a znovu na mě houkl. "Co říkám?!"
Znovu jsem mu hodila, co říká a on pokračoval. Podobných domluvených akcí jsme měli během představení víc a diváci se smáli, jak velký slovenský herec sprdává českou nápovědu, která mu blbě napovídá. Oba jsme se s Jurajem v těchto našich scénkách zdokonalovali a Juraj se někdy tak rozčiloval, že jsem se musela smát!
Jednou jsem měla na představení kamarády. O přestávce mě odchytili a zvědavě se mě ptali, jestli na mě takhle opravdu řve nebo je to nahrané. Zasmála jsem se.
"Jasně, že na mě řve opravdu! Nemůžu za to, že se někdy netrefím a napovím mu, i když ví! Ale dneska to byl čajíček! Jindy na mě řve tak, že je to slyšet až před Činoherákem!"
Pak jsem šla nahoru a v šatně jsem Jurajovi řekla, na co se mě kamarádi ptali.
"Ano? A co jste jim řekla, Irenko?"
"Že to byl dneska čajíček. Že na mě jindy řvete ještě víc! Že jste strašný hrubián!" Juraj se rozesmál.
"Tak to jste jim řekla dobře, Irenko! To říkejte vždycky! To se mi líbí!"
Podruhé jsme se s Jurajem setkali při zkoušení hry, Bratři Karamazovi, která měla premiéru 20.2.2015.
V září 2015 jsem přišla na opakovací zkoušku po prázdninách, a když se na jevišti objevil Juraj, nezačal říkat text, ale usmál se na mě do mé první řady, pozdravili jsme se a on řekl, máte nový účes, Irenko! Sluší vám!
Řekněte sami. Neměla jsem svůj jepičí divadelní život s Jurajem Kukurou, krásný? Já myslím, že lepší jsem si ani přát nemohla!
