Každý z nás má ve svém okolí někoho, kdo potřebuje pomoc. Nejlepší pro něho i pro nás je, když nás o pomoc požádá. Nejhorší je, když nám řekne svůj příběh, kterým o naši pomoc úpěnlivě prosí, ale když mu pomoc nabídnete, odmítne.
Mladé ženě kolem třicítky, která mě svým příběhem přinutila napsat tenhle blog, budu říkat Valerie.
Narodila se rodičům po jejich čtyřicítce, a na svět si přinesla postižení - DMO.
Oba ji milovali a oba se jí věnovali s maximální péčí - otec možná víc a s větší láskou než matka. Když bylo Valerii sedmnáct let, otec zemřel a veškerá starost zůstala na matce. Obě ženy si sice se smutkem uvědomovaly, jak moc jim otec a manžel schází, ale válčily dál.
Valerie vystudovala, zamilovala se, vdala se a otěhotněla.
Její matka prodala svůj velký byt a koupila dva menší byty v jednom domě, na jednom poschodí, a obě ženy se tak poprvé v životě od sebe odloučily.
Valerie, která byla zvyklá od narození na maximální pomoc obou rodičů a několik let na pomoc své matky, rychle dospěla. A zmoudřela. Musela.
Začala vnímat svět jinak, než ho měla možnost vnímat doteď. Už nebyla opečovávaná. Naopak se musela postarat o svou matku, která začala mít zdravotní problémy, a protože jí manžel příliš nepomáhal, starala se i o domácnost, jako to dělají tisíce mladých žen.
Narodila se jí dcera. A s příchodem dítěte do rodiny, se stal zázrak. Valerie všechno zvládla, což nečekala ani matka, ani její manžel. A nelíbilo se jim to.
Matce proto, že nad ní ztratila moc, a tak začala podle svého "vychovávat" svoji vnučku.
Manželovi proto, že nečekal, že se jeho postižená žena dokáže postarat o domácnost, i o dítě. Nelíbilo se mu, že ho jeho žena "přerostla". Nelíbilo se mu, že ho dívenka, která ho na všechno potřebovala, najednou nepotřebuje. Nelíbilo se mu, že to už není dívenka. Stala se z ní žena.
A tak oba začali Valerii cíleně udusávat. Ano, doslova udusávat, protože jim "přerostla přes hlavu".
Babička rozmazluje svoji vnučku a navádí ji proti Valerii.
A manžel si například nepřeje, aby Valerie chodila čůrat, když je doma.
"Miláčku, andělé přece také nečůrají."
Když mi to Valerie řekla, chvíli mi trvalo, než jsem promluvila.
"A jak to děláš?"
"Nosím vložku."
P. S. Ještě jsem nenapsala, že je Valerie na vozíku.
