Ve středu 27. března 2019 jsem si v LN přečetla Poslední slovo Tomáše Baldýnského, nazvané Ukrutný spánek, který je o tom, jak na některé pacienty nezabere narkóza, oni neusnou, lékaři si toho nevšimnou a začnou operovat.
Dále jsem se dočetla, že pacient není schopen dát komukoli na vědomí, že nespí a že cítí bolest. A ještě tam bylo, že podle výzkumu, který se dělal před pár lety v Británii, patřím k jednomu z osmnácti tisíc pacientů, na které narkóza nezabrala.
Stalo se to v únoru 1984 na operačním sále kolínské gynekologie. Půl roku předtím, v srpnu 1983 jsem tamtéž porodila dceru a věděla jsem, že tímto porodem "mám splněno". Bylo mi třicet tři, měli jsme osmiletého syna a právě jsem porodila vysněnou holčičku.
Po šestinedělí jsem začala brát stejnou antikoncepci, jakou jsem brala před tím, než jsme se rozhodli pro druhé dítě.
Když byly dceři tři měsíce, přestala se tato antikoncepce vyrábět a byla mi nabídnuta jiná. Začala jsem ji brát, dodrželi jsme vše, co jsme měli při změně antikoncepce dodržet a zdálo se, že je vše v pořádku. Ale...
V prosinci jsem skoro nemenstruovala a bolela mě prsa. Byla jsem třikrát (!) u gynekoložky, ke které chodila i moje maminka a babička, a ta dobrá žena mi pokaždé řekla, že to nic není. Že to je změnou antikoncepce. Že to nic není, tvrdila i v lednu 1984.
V únoru ve své ordinaci konečně nebyla, lékař, který ji zastupoval, u mě zjistil skoro tříměsíční těhotenství a protože jsem za tuto situaci nemohla já, ale mohla za ni změna antikoncepce, druhý den jsem šla na sál.
Neměla jsem o tomto svém rozhodnutí žádné pochybnosti. To, co se mi stalo, byl podraz barevných pilulek. Nic víc, nic míň. A já si nenechám podrazem měnit život. Nenechám.
Ráno jsem přišla do nemocnice, prošla příjmem a pak jsem čekala na pokoji, až pro mě přijedou. Těšila jsem se na narkózu a na to, jak se probudím ze zlého snu a vrátím se ke své půlroční holčičce.
Odvezli mě na sál, něco jsem vdechovala, počítala jsem do deseti, ale blahodárný spánek furt nepřicházel! Pořád jsem koukala kolem sebe, pořád jsem všechno slyšela.
Slyšela jsem i sestřičku, která se ke mně naklonila.
"Ona nám ještě nespí?!"
"Jak to? Já už začal dělat," ozval se mužský hlas někde zepředu.
"Paní Fuchsová, cítíte něco? Nebolí vás nic?"
Hlasy se mě ptaly ze všech stran a já jenom vrtěla hlavou, že ne, možná jsem i říkala, že ne, a pak na mě ten mužský hlas zepředu vítězně zahalekal.
"Měla jste tam dvě!"
A pak jsem uslyšela žbluň, žbluňk.
Za chvíli mě dvě sestřičky - žákyňky, odvezly na pokoj. Než odešly, chytila jsem jednu za ruku.
"Já tam měla dvě?!"
Obě na mě vytřeštily oči.
"Vy jste to slyšela?!"
"Všechno jsem slyšela. Narkóza mi nezabrala..."
Odešly a já dostala hysterický záchvat. Asi. První a poslední v mém životě. Takový tichý hysterický záchvat. Plakala jsem bez slz a na prsou jsem měla strašnou bolest, která mě dusila.
Ona nám ještě nespí! Jak to? Já už začal dělat! Paní Fuchsová, cítíte něco? Nebolí vás nic? Měla jste tam dvě! Ona nám ještě nespí! Jak to? Já už začal dělat! Paní Fuchsová, cítíte něco? Nebolí vás nic? Měla jste tam dvě! Měla jste tam dvě! Měla jste tam dvě! Měla jste tam dvě! Měla jste tam dvě! Měla jste tam dvě! Měla jste tam dvě! Měla jste tam dvě!
Žbluňk. Žbluňk.
Než mě odpoledne pustili, zavolal si mě primář k sobě. Bylo tam asi deset lidí. Prý mám právo si stěžovat na to, co se mi stalo. Řekla jsem, že si stěžovat nebudu. Že budu kolínskou nemocnici určitě ještě potřebovat.
Když jsem odcházela domů, šla se mnou po chodbě ke dveřím jedna ze žákyněk.
"Vy jste byla se mnou na sále," zeptala jsem se jí. Přikývla. "Kam se dává to... ten... kam se dává to, co mi vyndali?"
"U operačního stolu jsou kyble," odpověděla.
Žbluňk. Žbluňk. Měla jste tam dvě!
Bude mi šedesát devět. Už je to ve mně pětatřicet let. Není to se mnou pořád, ale vrací se to.
I dneska se to vrátilo.
Žbluňk. Žbluňk. Měla jste tam dvě!
P. S.
Po roce 1990 jsem se dozvěděla, že ti, co mají dětskou obrnu (což je můj případ), mohou mít problém s narkózou. Nemusí na ně zabrat. Když jsem šla v roce 1992 na operaci, lékařům jsem předem řekla o své zkušenosti v roce 1984 i o tom, že jsem po dětské obrně. A tentokrát jsem se spánku dočkala. :-)
