Můj předcházející blog, Vánoční dárek s únorovou tečkou, má ještě jednu tečku. Dost lidí se mě ptalo, jak to s Karlou, která mi dala před Vánoci "dárek" s datem spotřeby do července 2005, dopadlo. Jak? Před týdnem mi zavolala.
Když jsme se před Vánoci rozcházely, já v tašce dárek od Karly - o kterém jsem ještě nevěděla, že má spotřebu do července 2005, řekla mi Karla, že se ozve.
Doma jsem zjistila, jaký "dárek" jsem dostala, a řekla jsem si, že počkám, až Karla zavolá a překvapeně jsem cítila, jak ve mně narůstá škodolibé těšení se na to, jak bude náš rozhovor probíhat.
V úterý odpoledne, začátkem února, jsem si všimla, že mám od Karly nepřijatý hovor, ale neměla jsem čas jí volat zpátky, a když se ozvala podruhé, čas jsem sice pořád neměla, ale hovor jsem přijala a řekla jí, že teď nemůžu a že jí zavolám.
"Dobře, počkám," odpověděla.
Zavolala jsem jí za dvě hodiny.
"Tak povídej," řekla jsem na úvod a Karla povídala.
"Mám pro tebe ten časopis. Chci ti ho vrátit. Kdy se sejdeme?"
Pocity, které jsem v tu chvíli prožívala, jsem nikdy nezažila, a to mi bude v červnu 74 let! Nikdy jsem se nesetkala s tím, co by se dalo přirovnat k dárku s prošlou, skoro dvacetiletou záruční dobou a nikdy jsem se tak škodolibě netěšila na to, jak to někomu "natřu"!
"Nesejdeme se," odpověděla jsem jí. "V únoru a v březnu nemám čas. To za prvé. A za druhé jsi mě naštvala."
"Ale?" A pak se rozesmála. "A čím, prosím tě?"
"Víš, jak jsi mi dala před Vánoci ten přípravek na vlasy?"
"No? Co je s ním?"
"Doma jsem si všimla, že je otevřený a trochu vypotřebovaný. Taky se mi několikrát stalo, že jsem si koupila parfém, který mi nevoněl, tak jsem ho nabídla kamarádkám s tím, že jsem ho vyzkoušela a nevoní mi, jestli voni jim, budu ráda, když si ho vezmou. To se stane."
"No, tak vidíš," zasmála se Karla podruhé.
"Kvůli tomu ale naštvaná nejsem. Třešinka na dortu přijde teď! Podívala jsem se, do kdy je záruka a zjistila jsem, že záruka toho přípravku na vlasy skončila v červenci 2005."
Začala lapat po dechu.
"A jak... jak... jak je to možný...?!" Teď jsem se pro změnu zasmála já.
"To nevím! Tys mi dala dárek skoro dvacet let prošlý."
Teď už bylo lapání po dechu slyšet na dvacet metrů, ale já věděla, že to je divadlo.
"Hele, Karlo, uklidni se, ano? Kdybych tohle udělala já tobě - ale mně by se tohle nikdy nestalo, ale kdyby náhodou, řekla bys mi ještě horší věci než já tobě. Mám pravdu?"
Lapání po dechu pokračovalo.
"Odpověz mi! Mám pravdu? Řekla bys mi to taky? Odpověz! Řekla bys mi to taky?!"
"Řekla..." a pak začala plakat. Jak říkávala moje teta Eva, plakala hlasem, ale přitom jí hlavou letělo, co jsem jí řekla a co z toho pro ni vyplývá. Například moje dcera si o Karle myslela to nejhorší.
"Prase. Dvacet let starý sajrajt má doma a dá ti ho k Ježíšku!"
Karla, jako by věděla, co moje dcera řekla, přestala usedavě plakat a vypadla z ní perla.
"Ale doma jsem to neměla! Neměla jsem to doma!"
I když mě ještě napadlo, abych se jí zeptala, kde jsi to tedy našla? U kontejneru?, neřekla jsem to a skončila jsem nejenom hovor, ale skončila jsem i s Karlou.
