Když se nám rozbijí naši pomocníci v domácnosti, není to otázka jedné vteřiny. Že nejsou v pořádku nám nějaký čas signalizují. I víko mé pračky začalo před měsícem při zavírání vrzat, a já to ignorovala....
Ten den jsem měla jet odpoledne do Činoherního klubu, kde napovídám, na opakovací zkoušku, které po prázdninách bývají před každým představením.
Spočítala jsem si, že stačím vyprat jednu várku i pověsit ji na balkon, naplnila jsem tedy pračku prádlem, nalila jsem do přihrádky tekutý prací prostředek a chtěla jsem zavřít víko. Pračku máme asi pět let, takže jsem udělala stejný pohyb, který jsem už udělala minimálně 400 x...
... no jo... jenomže tentokrát mi víko na pravé straně vypadlo "z pantů", našišato se položilo na pračku a pračka zavřít nešla. Tohle se mi stalo poprvé za desítky let, co se u nás doma mění zhruba jednou za osm let, automatické pračky. Do té doby to většinou v mých pračkách začalo hrkat a někdy stačilo, že se vyměnil řemen. Nebo přestaly prát a buď se nechaly opravit nebo se koupila nová, protože by se oprava nevyplatila.
Ale aby se mi rozbilo víko od pračky?! Nikdy!
Nejdřív jsem vytáhla šňůru ze zásuvky. Ne kvůli sobě, ale už předem jsem myslela na nebohého opraváře, kterého k nám MUSÍM dostat během půl hodiny. Pak jsem opatrně vyndala z pračky přihrádku s tekutým přípravkem na praní a nalila ho zpátky do lahve. Prádlo je suché, takže kdybych k nám opraváře nááááhodou nedostala, prádlo vyndám a...
NE! Vzpomněla jsem si na pana Fuchse, který přijde domů a najde pračku s rozbitým víkem a okamžitě jsem vytáčela telefonní číslo na pana Janstu, u kterého jsme tuhle pračku koupili, a který je zároveň i opravuje.
Bohužel, místo pana Jansty se mi ozval jeho kolega. Představila jsem se, řekla jsem, že bydlíme kousíček od prodejny a jestli by k nám nezaskočil, že mi nejde zavřít víko. Že se rozbilo.
"Bohužel. Všichni jsou na obědě, musím být tady."
"A myslíte, že by ke mně někdo zaskočil, až se vrátí z oběda," pokračovala jsem v žadonění, a on mě opět nepotěšil.
"To vám nemůžu slíbit - nevím, jakou práci mají po obědě sjednanou." Nicméně můj zoufalý hlas ho obměkčil. Zeptal se na typ pračky.
"Čouhá z toho víka takový kovový váleček, silný asi jako silné brčko," zeptal se a já se podívala na víko. Jo, něco takového tam bylo.
"Čouhá."
"Tak víte co? Pokuste se víko zavřít. Ten kovový váleček by se měl zasunout."
Začala jsem to opatrně zkoušet.
"Jde vám to?"
"Nejde. Držím v ruce mobil."
"Tak ho položte."
"Nene, nepoložím!"
Položit mobil, ze kterého právě dostávám pokyny na záchranu pračky?! Nikdy! Pomalu jsem zavírala víko a váleček se opravdu vnořil někam do pračky. Zmizel! Uf!
"Povedlo se," hlásila jsem vítězně.
"No, vidíte, jak vám to jde. A teď se podívejte, jak to vypadá na druhé straně. Je tam pružinka, která je zasunutá. Na té rozbité straně se stejná pružinka vysunula. A vy ji teď musíte zasunout zase dovnitř, odkud vylezla."
Zkusila jsem to. Nešlo to.
"Bojím se, že tu pružinku zlomím..."
"Ne, nebojte se. Je z materiálu, který se poddá."
Tak jsem pružinku tlačila a tlačila, až jsem ji zatlačila úplně na místo, odkud se vysunula a víko bylo zdravé!
"Mám to! Mám to!"
"Jste šikovná! Opravdu jste šikovná," pochválil mě opravář a já mu děkovala a děkovala a děkovala. A pak jsem se zeptala na jeho jméno, které jsem na začátku přeslechla.
"Nymburský."
Když přišel pan Fuchs, pračka zrovna doprala. Normálně mu podobné věci neříkám, ale tentokrát jsem se pochlubila. Nic neřekl. Podíval se na víko pračky a pak na té "zdravé" straně zasunul trochu povylezlou pružinku, která by mi za chvíli udělala totéž, co její kolegyně před pár hodinami. Potvora.
"Tak na to si od teď budu dávat pozor," řekla jsem a byla jsem na sebe hodně hrdá!
Pan Fuchs mě sice nepochválil hned, ale až za hodinu, když jsem šla na vlak do Prahy.
"Zeptám se u Jansty, jestli nepotřebujou pomocníka. Řeknu mu, žes začala opravovat pračky..."
P. S.
Tenhle blog jsem napsala kvůli ženám, aby věděly, co se může stát i jejich pračce a vlastně jsem ho napsala i kvůli mužům. Aby se občas podívali na víko pračky, jestli se náhodou něco nevysunulo!
