I císař pán chodil na záchod

To mi říkala moje babička, která se narodila v roce 1898, když jsem se jako dítě někoho bála nebo styděla. Císař mi sice nic neříkal, nicméně představa konkrétního člověka, který sedí na záchodě jako já, mi dlouho pomáhala.

Časem jsem si samozřejmě našla i jiné zbraně, jak sesadit z piedestalu člověka, který ve mně vzbouzel strach, stud nebo jiné emoce, ale čím jsem byla starší a jistější, tím méně zbraní jsem používala.

K absolutnímu odzbrojení u mě došlo kolem mé padesátky. Někteří z vás si možná říkáte, to se ti to odzbrojuje, když seš celej život zalezlá v divadle, tam zbraně nepotřebuješ, a máte pravdu.

Proto budu psát o obávaném šéfovi hodně známé firmy. Je přísný, ví, co chce a co potřebuje, ve svých rozhodnutích je dokonalý, na své podřízené je náročný a nic jim neodpustí, na druhou stranu umí jejich práci ocenit, a protože na všechno ve své firmě si chce udělat svůj názor, patolízalové a donašeči se u něho neohřejí.  

Jednou ráno zaparkoval na parkovišti před firmou, vystoupil, sáhl do jedné kapsy, pak do druhé, podíval se do aktovky, nakoukl okénkem do auta, ale to už kousek od něho zaparkovalo auto a z něho vystoupila jeho manželka, v ruce mobil.

"Zapomněl sis ho na stole, miláčku," vysvětlila mu s úsměvem svou přítomnost a obávaný šéf hodně známé firmy, k ní rychle došel.

"Ty jsi zlatá! Děkuju ti!" Políbil ji a pak si vzdychl. "Já jsem holka nezbedná!"

Oba se zasmáli, rozloučili se, jeho manželka odjela a obávaný šéf vešel do budovy své firmy.

To, co jsem teď napsala, slyšel jeden jediný zaměstnanec a jakým zázrakem se to za necelou hodinu dozvěděla celá firma, ví bůh!

Od té doby se ve firmě změnilo klima. Obávaný šéf sice nezměnil své chování ani o milimetr, a přesto ledy v jeho firmě, díky čtyřem slovům, roztály.

Já jsem holka nezbedná.