Nesmíte mít svatbu v květnu, protože nevěsta v létě umře. Nesmíte stříhat nehty miminku! Rok mu je okusujte a až po roce stříhejte! A nesmíte chodit s miminkem na hřbitov! Nechoďte tam, dokud mu nebude rok!
O prvním zákazu jsem se dozvěděla v roce 2010, když jsem jako čerstvá kolínská zastupitelka začala oddávat. Svateb bylo plno každý měsíc, ale přišel květen a - nic. Manželství, uzavřená v květnu, nejsou prý šťastná. A tak jsem začala pátrat a velmi rychle jsem zjistila důvod tohoto tvrzení, které nám předali naši předkové.
Nevěsta, která se v květnu vdala, většinou brzy otěhotněla. Jenomže přišly žně a s nimi těžká práce na poli. Některé těhotné ženy potratily a některé i zemřely. A když naši předkové zjistili, že se tyto nešťastné ženy vdávaly v květnu, byl zákaz na světě, a u žen, které se vdávaly až v červnu, už k podobným neštěstím nedocházelo, protože se posunula doba jejich otěhotnění.
Zákaz vydržel až do současnosti, ale s radostí musím konstatovat, že se na kolínské radnici už několik let oddává i v květnu.
A proč byste, milé maminky, neměly svému miminku stříhat do roka nehty?
Opět lidová moudrost, která pravděpodobně zachránila mnoha miminkům život. Dřív nebyly kleštičky a nůžtičky. Dřív byly nůžky, kterými se doma stříhalo všechno, co bylo potřeba ustříhnout. A tak není divu, když se některé mamince podařilo miminko stříhnout, že některé mohlo dostat infekci a mohlo zemřít. Proto bylo nejbezpečnější miminkům do roka nehtíky okusovat.
O třetím zákazu, že nesmím chodit s miminkem na hřbitov, jsem se dozvěděla, když jsme jely s Ritunkou na hřbitov, ukázat mamuně a babuně jejího pravnuka Františka. Dala jsem na facebook fotku kočárku se šestitýdenním Františkem, jak s ním stojím u maminčina hrobu a vzápětí mi napsala Alenka.
"Irenko, do roka se s děťátkem na hřbitov nemá chodit. Možná blbá pověra, ale u nas ve vsi se dodržuje."
"Alenko, moje babička s maminkou tuhle pověru neznaly," odpověděla jsem, "protože jsme byli s bráškou na hřbitově denně. Děda umřel v roce 1948, to se narodil bráška Kája a já dva roky po něm. Denně jsme byli s maminkou a s babičkou-vdovou na hřbitově! Denně! Hřbitov miluju! Babička nám skoro u každého hrobu vyprávěla romány! Hřbitov je pro mě pohádka!"
Alenka se mi ozvala znovu.
"Irenko, já to znám právě od maminky a babičky, a v mém věku tady asi každý, takže se to zde předává a dodržuje. Jinde je to asi jinak."
"No, Irenko, já jsem chodila s dcerou na hřbitov od narození, jen tam se jí dobře spinkalo, a už jí bude 50 let a je zdravá," napsala svůj názor Jaruška.
A pak ještě napsala Janka.
"Tohle mi tloukla do hlavy i moje nebohá tchyně. Já to dodržela, obě děti jsem tam vzala, až když byly větší. Dnes je jedné 31 a druhému 20, tak snad ta pověra k něčemu byla."
"Janinko, asi ti staří věděli důvod. Mladí to už neznají," odpověděla jí Alenka.
A pak se ještě ozvala Petra..
"Tohle se u nás taky říkalo, ale nikdo nevěděl proč."
Řekla jsem si, že důvod asi znám, nikde jsem si ho neověřovala a napsala jsem tohle:
"Proč pověra vznikla, je jasné. Dřív nebylo čisto a tím ani zdrávo, nikde. Nebyla kanalizace, splašky se vylévaly na ulici, a pohřbívalo se podobně nehygienicky. Potulní psi i zloději vyhrabávali hroby - není divu, že pověra, nevodit malé děti na hřbitov, měla svůj důvod! Ale platí to i dneska, kdy je na hřbitovech více čisto než v některých veřejných parcích?"
A protože tento můj názor už nikdo nerozporoval, považuju ho za schválený, vážená sněmovno!
