Co bude dnes k obědu?

Začátkem sedmdesátých let mi bylo dvacet, byla jsem svobodná a na zájezdech s kolínským divadlem jsem si v hospodě dávala knedlíky s vajíčkem. „To je vidět, že nevaříš,“ smála se moje vdaná kolegyně Eva. „U nás jsou pořád!"

O deset let později k nám z Pardubic občas jezdili na nedělní oběd rodiče pana Fuchse. Tchán byl boží strávník! Každý oběd mi pochválil, přidával si a jedl s takovou chutí, že moje kuchařské sebevědomí v té době vyrostlo do nebes. A pak se mi jednou podařilo nedělní vepřové na smetaně přesolit…

Věděla jsem, že tchyně s tchánem jsou už na cestě z nádraží, byla neděle, všude zavřeno. Mimochodem, jak jsme to dřív zvládali? V pátek se zavřely obchody a do pondělí se nedalo koupit nikde nic. Přesolit omáčku dneska, skočím do vietnamské večerky naproti našemu domu, kde mají otevřeno denně, od rána do večera, koupím smetanu a jíšku v prášku a omáčku naředím a zahustím. Ale tehdy jsem z nedostatku času a možností, dala do omáčky lžíci cukru, trochu mléka a tchán nezklamal ani tentokrát…

Na tuhle přesolenou epizodu jsem si vzpomněla nedávno, když jsem ve vlaku poslouchala rozhovor dvou dívek, které si evidentně z vaření vrásky nedělaly.

„Pozvali jsme k nám s Tomášem jeho mámu s tátou. Na nedělní oběd. Hele, když na to půjdu v jedenáct, stačím to do dvanácti?“ Kamarádka se ušklíbla.

„Neblázni! Stačí v půl dvanáctý! My když si objednáváme jídlo v půl, máme ho doma maximálně do půl hodiny. Čerstvý. Voňavý. Teploučký.“

Nedávno mi mladá sousedka v parku, kde jsem venčila našeho jezevčíka, vyprávěla o svém pečení.

„Akorát mi těsto nahoře udělalo kopec, který se moc nepropekl, tak jsem ho odřízla! Pod ním to upečené bylo, nalila jsem na to polevu a měla jste vidět, paní Fuchsová! Po tý buchtě se ani nezaprášilo, jak rychle byla pryč.“

Poradila jsem jí, aby příště těsto ze středu pečící formy shrnula souměrně do všech stran ke kraji, aby „kopec“ neměl z čeho vyrůst.

„Ono se těsto sice bude vracet zpátky, ale stejně ho několikrát shrňte ke kraji. A kopec bude určitě menší, nebo vůbec žádný! Uvidíte.“

Dobře jsem věděla, o čem mluvím. Za časů staré dobré remosky se mi v ní kopec udělal každou chvíli, a poradila jsem si s ním úplně stejně jako mladá sousedka. Odřízla jsem ho. Až časem jsem se naučila, jak nedat kopci šanci vyrůst...

… Mimochodem, když mi tehdy kolegyně Eva řekla v hospodě, že je vidět, že nevařím, v duchu jsem se bránila! Ale vařím, vařím! Řekla bych to i nahlas, ale cpala jsem se těmi svými knedlíky s vajíčky, které jsem si mohla dát jenom v hospodě, protože knedlíky a vajíčka byste u mě nenašli.

Nicméně, jak už jsem zmínila, občas jsem se ke svému vařiči postavila. Moje první jídlo, na které jsem přišla sama, a které jsem si připravovala i několikrát v týdnu, bylo laciné, chutné, rychlé a hlavně praktické, protože mi na jeho uvaření stačil jeden hrnec!

Špagety, které byly stejně dobré v sedmdesátých letech, jako teď, jsem hodila do hrnce, a když se uvařily, slila jsem z nich vodu. Do horkých těstovin jsem vyklopila konzervu leča s moravskými klobáskami, která je stále stejně dobrá, jako byla tehdy, a měla jsem celý den co jíst! A neušpinila jsem si talíř, protože jsem špagety s lečem jedla bohémsky přímo z hrnce! A přitom jsem si samozřejmě četla, jak jsem byla zvyklá odmalička.

A jen tak mimochodem, tohle moje první jídlo, které jsem si vařila několikrát v týdnu, se stalo mojí celoživotní láskou! Když jsem doma sama, dělám si ho i teď a to je největší důkaz toho, že stará láska chutná furt stejně dobře!

Tenhle fejeton vyšel v magazínu OnaDnes, v pondělí, 29. 8. 2022.