Před pěti minutami jsem hledala ve svém archivu, fotografii strejdy Rudy. Kromě Rudy se mi objevil i tenhle text a nejenom ten, a už se valila lavina a valila se a valila...
Hra Kosmické jaro se v Činoherním klubu nehrála často, protože v ní bylo hodně hostujících herců a bylo technicky obtížné, dát je dohromady na jeden večer. A když se všichni jednou za čas sešli, většinou se dělala před představením opakovací zkouška textu.
Jedna taková zkouška byla i koncem listopadu 2001.
Než se všichni sešli, požádal Ladislav Smoček, režisér a autor hry v jedné osobě, Ivanu Chýlkovou, Jaruš Hanušovou a Rudolfa Hrušínského, aby si zopakovali text, který mají oni tři mezi sebou, protože v minulém představení tam prý došlo k mírnému karambolu...
„Ono to má svoji logiku! Když jsem to psal, tak jsem si dával pozor, aby to bylo logické," obhajoval pan Smoček svůj text.
„Ale ano," souhlasila Ivana Chýlková. „Má to logiku. Ale jakmile to jeden splete, tak ten druhý odpoví jinak než má, a pak už to dohromady nedáme."
„Ano, to se stalo minule. Proto jsme tady, abychom si to ujasnili," přikývl spokojeně režisér a trojlístek začal.
Rudolf Hrušínský hraje v této hře jednoduchého Šonku, Panímámu hraje Jaruš Hanušová a její neteř Janu, Ivana Chýlková.
Šonka: Říká pošťák dole, že viděl, jak jede sem nahoru.
Panímáma: Ještě nepřijeli, pane Šonka, teprve přijedou.
Šonka: Doktor Slepic. Pošťák ho viděl.
Panímáma: Není tady, děvečko, ale bude tady.
Jana: Byl tady, tetičko.
Šonka: Tak já nevím. Jeden říká, je tady, druhej zase není tady, že? Tak podle čeho se má člověk řídit? Takhle se štvu, běhám sem a tam jako chrt. Co času to stojí. Co přemýšlení! A byl tady!
Panímáma: Že byl tady? Bude tady, pane Šonka.
Jana: Byl tady i bude tady.
Šonka: Tak nebyl tady.
Panímáma: Ne, byl tady, ale není tady, (Janě) že jo?
Jana: Bude tady.
Šonka: Já rozumím, ale není tady.
Jana: Ne, pane Šonka, není tady.
Když jsme tenhle kousek jeli poprvé, opravovala jsem všechny tři skoro na každé větě.
Když jsme to opakovali popáté, už tam bylo chyb méně. Všichni tři se snažili, ale v očích jim blýskaly ohníčky smíchu. Nicméně chtěli být přesní, a když to popletli, sami si to chtěli jet znovu.
Jakmile něco v textu zaskřípalo, pan Smoček se okamžitě ostražitě podíval na mě, jestli to říkají dobře, a když jsem konečně, asi po desátém "přejetí", mohla přikývnout, ano, říkají to dobře, všichni jsme si oddychli.
Jaruš si utřela zpocené čelo a Ivana s Rudolfem se rozesmáli.
„S touhle scénkou bychom mohli jezdit po zájezdech," řekla Ivana, Ruda vážně přikývl a zvedl výstražně ukazovák.
„Mohli. Ale musíme ji propilovat!"
