Člověk tady dvě hodiny mrzne, aby měl fotku, a von se tváří jak na funusu! Mistře, ještě jeden snímeček, prosím vás! A úsměv! Nesnaž se vypadat chytře, kreténe! Zatlem se! V životě bych tě nefotil, kdybych nemusel!
To jsou fotografové. A pak jsou sběratelé podpisů.
Mohl bych poprosit o podpis? Sakra, kam to píšeš, debile?! Copak nevidíš, že mám na to extra cedulky?! Proč to píšeš do rohu?! Proboha, a proč tam píše datum?! Říkal mu někdo o datum?! Děkuju mistře, děkuju... jste velice laskav!
Nemám nic proti fotografům. Živí se fotografováním a musí přinést do redakce odpovídající úlovek. Že mají někteří nejradši snímky, na kterých "jejich" celebrity padají, fackují se, jsou opilí, na to jsme si už zvykli. Prý to čtenáři chtějí. Asi ano, ale nemyslím si, že to chce většina.
Nemám nic ani proti sběratelům podpisů. Znám jich dost nadšených, pokorných, laskavých, vděčných. Ale pak jsou podpisoví "houbaři", kteři v lese rozkopávají všechny houby, kromě hřibů. Oni prostě sbírají jenom hřiby.
Na jedné akci jsem několikrát po sobě podobné "houbaře", zažila. Přišli, přehledli přítomné znaleckým pohledem a pak se po sobě s úsměškem podívali. "Tady je dneska jenom póvl," četla jsem z jejich pohledů, než rychle zmizeli ve dveřích. Urazilo mě to za mé známé a kamarády, kteří dokázali víc než dvacet podobných sběratelů, a už jsem na tuto akci nikdy nešla.
V Činoherním klubu napovídám od roku 1994 a nikdy mě nelákalo, poprosit kolegy o podpis. Proč? K čemu by mi byl podpis například Jirky Zahajského, když mám od něho historky? Například tu o jeho mamince.
"Jiříku, lítá mi v pokoji vlašťovka."
"Ale, maminko, je hluboká zima. Vlašťovky odletěly."
"Aha. Tak to bude asi mol."
A když mě někdo ze známých poprosil, abych si řekla o podpis, zjistila jsem, že mi je nepříjemné přijít do pánské šatny a jít za jedním kolegou a toho poprosit o podpis, když vedle sedí pět dalších. Zjistila jsem, že mi je nepříjemné, jít s prosbou o podpis za kolegou, který je známý, a nejít za mladými, neznámými, ale stejně dobrými kolegy. Omezila jsem tedy žádosti o podpisy na minimum.
Nedávno jsme se v Činoherním klubu všichni fotografovali na společnou fotografii, do knihy o Činoherním klubu, která vyjde v roce 2015, k 50. výročí ČK. Přítelkyně mého synovce je velká sběratelka podpisů, a já jí slibuju už hodně dlouho, že jí nějaké seženu. Využila jsem tedy toto fotografování, připravila jsem si spoustu bílých kartiček, a obcházela jsem všechny, kteří se na fotografování sešli.
Obcházela jsem všechny! A usmívám se ještě teď, protože když jsem od Petra Nárožného přešla k mladé, začínající kolegyni a poprosila ji o podpis také, měla jsem radost z její radosti. A uvědomila jsem si, že mi selekce ze strany fotografů a sběratelů podpisů, přijde až zvrhlá. Nespravedlivá. Zlá. Myslím si dokonce, že touto selekcí nutně musí vznikat zlo, negativní pocity, smutek, komplexy.
A v lepším případě ironické úsměvy. Jako 8. prosince 2014, v Senátu České republiky, kde byli přijímáni noví členové Obce spisovatelů. Byla jsem mezi nimi. http://www.obecspisovatelu.cz/
Seděly jsme s dcerou v sále půl hodiny před začátkem a pozorovaly "cvrkot". Do sálu přicházelo mnoho mužů a žen, ale fotografy, kteří stáli u vchodu, nezaujali. Až když do sálu vešel elegantní, příjemný starší pán, probrali se. Vrhli se k němu, on pózoval, usmíval se, fotil se se členy Rady a já si celou dobu říkala, odkud ho znám? Kdo to je? A pak jsem si vzpomněla. Byl to zpěvák Milan Drobný. Aha, asi tady bude zpívat, napadlo mě, ale nezpíval. Byl tam za spisovatele. Vydal už skoro deset knih, což jsem nevěděla.
Víte, vsadím se, že tam bylo minimálně dvacet spisovatelů, kteří by si zasloužili také vyfotografovat. Ale neprošli selekcí. A tak jsme my, kteří jsme seděli poblíž, vysílali kolem sebe ironické úsměvy, které vůbec nebyly proti Milanovi Drobnému - naše ironické úsměvy se týkaly zvrhlé selekce fotografů.
P. S.
Vás, kteří si myslíte, že jsem tenhle blog napsala ze závisti, že mě nikdo nefotí, vyvedu z omylu. Zhruba osm let netoužím po podobném fotografování. Do té doby jsem dělala křty mých knih a zvala si do Kolína své kolegy z Činoherního klubu. Byl tam Petr Nárožný, Bára Hrzánová, Radek Holub a několikrát Ondřej Vetchý. Pokaždé jsem tam pozvala fotografa a nechala si udělat spoustu fotografií, které jsem dávala do redakcí, se kterými jsem tehdy spolupracovala. Jednou jsem redaktorce přinesla fotografii, na které jsem s Ondřejem Vetchým křtila svou dvanáctou knihu.
"Tady jsem s panem Vetchým," řekla jsem jí a ta dívenka, která v životě nic nenapsala a nenapíše, se na fotografii podívala a přikývla.
"To nevadí. Vás odstřihnu."
