Ať se dostane do pekla a tam ji topí!

Ne! Ať ji v pekle nad ohněm čerti vaří! A jak dlouho vás topila? Mohla vás přece utopit! Proč to dělala? To dělala pokaždé, když vás koupala? To topila všechny děti?

Ve středu 30. listopadu 2011 jsem byla na besedě na ZŠ v Tišnově. Učitelka Lída Opltová mě slyšela v rozhlase, pročetla si moje webovky i blog, přečetla si některé moje knihy, mluvila o mně s dětmi z páté třídy, které učí a tak v Tišnově vznikl můj neoficiální fanklub.

Když mě pozvala na besedu, nemohla jsem odmítnout. Její, dětmi a knihami nadšený dopis, si můžete přečíst tady: http://www.kdyz.cz/co-je-noveho

Tenhle dopis, přiložená fotografie třídy a také to, že z Kolína do Tišnova jede přímý vlak, to vše do sebe zapadlo. Dohodly jsme termín a besedy byly nakonec dvě.

„O čem budeš těm dětem vypravovat,“ zajímal se pan Fuchs, když jsem se chystala na vlak. „Píšeš samé sprosťárny.“

To řekne on, on, který moje knihy nečte, nečte nic, co napíšu, občas mi dokonce řekne, abych se přejmenovala, že mu dělám ostudu, ale když se dostane do cizího města, jde okamžitě do knihkupectví, ptá se na moje knihy, když tam jsou a knihkupci mě znají, přizná se, že je můj manžel, když o mně nic nevědí, schytám to, když přijede domů.

„Nikdo tě tam neznal, protože píšeš sprostě,“ řekne pomstychtivě a zkazí mi na pět minut náladu.

„Budu jim vypravovat o životě. I díky tobě o něm vím dost,“ odpověděla jsem na jeho otázku, týkající se tišnovských dětí. Jen počkej, budu ti dělat tučná, mastná jídla, zvýší se ti cholesterol a natáhneš brka, plánovala jsem si v duchu jeho konec, ale za pět minut jsem o tom nevěděla.

Víte, když jste s někým tak dlouho, jako já s panem Fuchsem, tak se nerozčilujete déle než pět minut. Víc to nejde, fakt ne.

S dětmi jsem si opravdu povídala o životě, pokud se zrovna neptaly na spoustu věcí, které o mně vyčetly na mých webových stránkách. Proč všechny vaše knihy začínají na Když? Vaše děti také píší? Proč říkáte vašemu manželovi pan Fuchs? Ale také: Kolik vám je?

„Je mi šedesát jedna,“ odpověděla jsem a desetiletý intelektuál uznale přikývl.

„To bych neřekl. Vypadáte na čtyřicet osm.“ Potěšil mě a nevymlouvala jsem mu to, nicméně jsem si mu postěžovala.

„Někdy bych si přála, abych vypadala víc babičkovsky a pustili mě sednout v metru, v tramvaji, v autobuse...“ Chtěla jsem ještě dodat, ve vlaku, ale to už zareagoval další chytrý chlapec.

„Musíte se víc snažit!“

Také jsme mluvili o dětské obrně, kterou jsem dostala v roce 1954.

„Není to nakažlivé,“ zeptal se jeden starostlivý chlapec, a když jsem řekla, že ne, nahlas si oddychl. „Uf... to jsem rád!“

Tak jsem jim vysvětlila, co to je dětská obrna (vy si to můžete zjistit na www.polio.cz) a pak jsem jim řekla příběh o zlé sestřičce, která mě v lázních, kde jsem jako pětiletá byla, ve vaně namydlila, pak mě chytila za krk a strčila mě pod vodu, aby ze mě smyla mýdlo...

Říkala jsem jim i to, jak po dvaceti letech, v roce 1976, pořád děti takhle koupala, protože tam pořád pracovala. A pak konečně přišla kosa na kámen, jak se říká, a sestřička v lázních skončila, protože děti proti ní povstaly...

Jak se to v roce 1976 stalo, to mi vyprávěl můj kamarád v roce 2003, když jsme se domluvili, že nás v oněch lázních tímhle způsobem koupala stejná mrcha. Ano, píšu mrcha, protože to nebyla sestřička. To byla mrcha.

Tišnovské děti tiše poslouchaly. Byly napjaté, zamlklé. Žádné neřeklo jediné slovo. Když jsem skončila, začaly mluvit jedno přes druhé. Co by udělaly ony, jaká to byla zlá ženská, proč to dělala...

Paní učitelka je musela uklidnit a já radši rychle skočila na jiné téma. Děti se chytily, hlásily se se svými otázkami, povídaly jsme si dál o jiných věcech, a za deset minut se přihlásila holčička.

„Ať se dostane do pekla a tam ji topí!“ Okamžitě se zvedlo deset, patnáct rukou. „Ne! Ať ji v pekle nad ohněm čerti vaří!“ „Proč to dělala?“ „To se přece nedělá, takhle strkat děti pod vodu!“

Začala jsem další téma na hony vzdálené dětské obrně, a po deseti minutách se přihlásila drobná holčička v zadní řadě.

„ A jak dlouho vás topila?“ A opět se přidaly další děti. „Mohla vás přece utopit!“ „Proč to dělala?“

A tak jsem zase změnila téma, ale po deseti minutách to tady bylo opět.

„To dělala pokaždé, když vás koupala?“ „A to topila všechny děti?“ „Já bych ji zavřel!“

Bylo mi jasné, že jsem zasadila do duší tišnovských dětí, alespoň pro tuto chvíli, smutek. Ale zároveň jsem z nich měla obrovskou radost. Uvědomovaly si zlo, bránily slabšího, vadilo jim násilí na dětech, strhly dospělého člověka z jeho piedestalu a odsoudily ho. A věřím, že by totéž udělaly i jiné děti na jiných školách. 

A protože tu radost z našich dětí mám v sobě pořád, napsala jsem tenhle blog.

Aleluja! Aleluja! Aleluja!  

A jestli chcete vědět, jak došlo v roce 1976 v oněch lázních ke vzpouře dětí, přečtěte si moji povídku:

„A pozdravuju sestřičku...“

 http://www.kdyz.cz/skandal