To, že si trh v konkurenčním prostředí se vším poradí, je mýtus pravicových ekonomů a politiků, platil snad kdysi, dnes je tento názor příkladem setrvačnosti myšlení některých jedinců.
Neviditelná ruka trhu si poradila v době, kdy byli například v obci dva pekaři a dva uzenáři. Jeden měl chleba, nebo klobásy levnější, anebo je měli stejně drahé, ale jeden z nich chutnější a lidé si mohli vybrat, kde si co koupí. Ta doba je ale nenávratně pryč.
O jakém konkurenčním prostředí se dá hovořit v době nespočetných regulací, dotací, subvencí a kvót (např. na vyprodukované množství, nebo oseté plochy, atd.) a jiných zásahů do přirozeného konkurenčního prostředí minulosti? Přirozené konkurenční prostředí zmizelo s nástupem globalizace, nadnárodních společností a monopolů. Velké společnosti si konkurují jen do té doby, dokud nezjistí, že je pro ně výhodnější se s konkurencí dohodnout a existovat vedle sebe, nebo dokonce spolu. To se týká nejen cen, ale i mezd.
Konkurence a sortiment se vytváří uměle, za účelem matení zákazníka. Mnozí lidé ani nevědí, že třeba tři supermarkety v jejich městě, každý pod jiným názvem , patří jednomu majiteli a myslí si, že si vybírají, ke které firmě jdou nakupovat. Nebo automobilka vyrábí auta pod třemi různými značkami, ta jsou však totožná, liší se jen karoserií, to je ovšem ohromná možnost výběru. A takových příkladů bychom jistě našli celou řadu.
Proto jsou nutné, v rámci ochrany zákazníka zásahy státu, jako například Antimonopolní úřad, různé dohledy, spotřebitelská sdružení, atd. Jinak bychom my, zákazníci tu neviditelnou ruku trhu sice skutečně neviděli, ale velmi silně pocítili. Semlela by nás velice brzy jako na masovém mlýnku.
