Zpoplatněné vysokoškolské vzdělání pro všechny – naše spása

To je samozřejmě holý nesmysl, ale takového jsem nabyl dojmu po přečtení některých článků, které se v poslední době objevily v MFD v souvislosti se slibovanými reformami ve školství.

   Dostalo se mi té možnosti, i když je to řada let, poznat naše vysoké školství nejprve jako student a později i jako učitel nebo spíše jen obyčejný asistent (vedl jsem pouze několik diplomových prací), kolegům – skutečným učitelům – jsem jen tak „koukal pod ruce“. Přesto se mi zdá, že některé problémy, které je trápily už tenkrát, vesele přetrvávají dosud a byly jen doplněny dalšími, aniž je řešení v dohledu.

   Hned na začátku je třeba přiznat, že nadpis článku tak trochu míchá „jablka s hruškami“ a je nutné ho striktně rozdělit na dvě části, a tedy i na dva problémy. Nejprve si vezněme na paškál zpoplatnění vysokých škol. „Co je zadarmo, toho si nikdo neváží“ je stará moudrost, která tady platí stejně, jako například ve zdravotnictví. Námitka se nabízí okamžitě. Nic totiž není zadarmo. Studium, stejně jako léčbu, musí nakonec někdo zaplatit. Že to jde zatím všechno z peněz daňových poplatníků, a tudíž z našich společných peněz, je spíše nehoráznost než systémové opatření. Vzniká tím na jedné straně mylný dojem, že já jsem si (v daních) zaplatil, a žádám tudíž stálý špičkový servis v nadstandardní úrovni až za hranice zneužívání, anebo naopak na druhé straně jedovatá poznámka, když to nefunguje – co byste chtěli, je to přece zadarmo. Třetí pohled na věc je ten – proč mám přispívat na něco, co často ani nevyužívám.

   Takže odpověď na první otázku – platit nebo neplatit školné na vysokých školách – zní u mě v každém případě ano, dokonce bych řekl, že už tomu tak mělo být dávno. Proč? Protože se tím alespoň trochu narovná stávající pokřivený systém. Jak už bylo řečeno, co je zadarmo, toho si nikdo neváží. Studenti flákají studium, protože je to nic nestojí (spíše to stojí jejich rodiče, ono i bez školného je těch výdajů ažaž), učitelé výuku taky mohou flákat, vždyť to mají studenti zadarmo a zaměstnavatelé absolventů ze stejného důvodu šetří na mzdě. Věřte tomu, že nic tak nebolí jako koruna, kterou musím jakožto již jednou řádně zdaněnou vytáhnout z peněženky a něco s ní zaplatit. To si potom velmi rozmyslím, co za ni pořídím. V případě školného na vysokých školách si asi nedovolím být „věčným studentem“, po učitelích chci za své peníze excelentní výkon a můj budoucí zaměstnavatel bude muset v platebním výměru na mou mzdu zohlednit, že mě jím požadované vzdělání něco stálo. To je samozřejmě značně zidealizovaný stav, jeden můj kolega tomu říká „Večerníček“.

   Přesto je toto opatření nutné. Když se ale řekne „a“, mělo by se říci i to „b“. To znamená, jak to udělat, aby nám kvůli školnému nezmarněly talenty jenom proto, že měly smůlu a narodily do chudých poměrů, a zároveň aby školné vedlo ke zkvalitnění vysokých škol. První část problému mi připadá snáze řešitelná, protože lze nalézt ve světě sdostatek příkladů a fungujících systémů, nehledě na to, že se s tím naše vysoké školství dokázalo vyrovnat i v meziválečném období. Pro ty opravdu nejchudší je asi jediným řešením nějaká forma stipendia či grantu od organizací nadačního typu, ať soukromých nebo státních. Pokud je nemáme, bylo by dobré na tom začít urychleně pracovat, možná že daňové zvýhodnění nebo odpis přímo z daní (pozor, ne z daňového základu, toho tady máme přehršel, ale motivační to moc není) by mohlo věci pomoci. Trochu skeptický bych byl k možnosti školné promíjet, v naší pověstně vykutálené zemičce by bylo za chvíli běžné, že to využívá spousta těch, kteří na tom nejsou finančně zdaleka tak špatně. Navíc mi to připadá v soutěživém kolektivu mladých studentů pro ty chudé tak trochu ponižující, taková v podstatě žebračenka. Samozřejmě jsou vítány nejrůznější formy nízkoúrokových půjček, i když tady bych byl také opatrný. Nápad splácet půjčku jenom v případě, že absolvent dosáhne alespoň průměrného platu, je z administrativního hlediska naprostý nesmysl. Jak se bude stanovovat průměrný plat? Kdo to bude u jednotlivých lidí hlídat? Kdo bude určovat, kdy se má platit v případě, že dotyčný je OSVČ a žádný plat si nevyplácí? Proboha, vymysleme něco jednoduše fungujícího nebo dopadneme jako v případě některých daní, jejichž správa je dražší než kolik se vybere. Bude také obtížné žádat po studentech-vypůjčitelích ručení např. nemovitostí, což je dneska v našich bankách, co už dávno nejsou naše, zcela běžná věc. Do takového projektu pak nedostanete bez státní garance žádné soukromé peníze včetně těch bankovních, a to se ještě dočkáme logického požadavku, aby stát na své náklady spravoval i agendu s tím spojenou. Školy by možná mohly zavést slevy na školném v závislosti na prospěchu studenta, stát zase na oplátku daňově zvýhodnit jeho rodiče (to už v jakési podobě funguje i teď). Také přímá zainteresovanost budoucích zaměstnavatelů formou podnikových stipendií je rukavice hozená jejich „headhunterům“. A to jsou jen takové střípky do mozaiky nepřeberných možností.

   „Až pocaď to bylo lehký“, říká Jiří Suchý Jiřímu Šlitrovi v nádherné scénce, kdy Šlitr hraje známou lidovku „Šla Nanynka do zelí“ tak, jak by ji (asi) zahráli různí světoví skladatelé vážné hudby. „Ale teď – jak bych zahrál Nanynku já?“, pokračuje Suchý a já pokračuji v jeho duchu: „Ale teď – jak zajistíme s tím školným i tu kvalitu?“ Odpověď je prostá, ale ne moc optimistická. V současné době těžko. Začnu trochu zeširoka několika historickými postřehy. Studoval jsem VŠCHT v Praze ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století. I v této době tuhé normalizace bylo naprosto běžné, že ze studentů prvého ročníku se k absolutoriu dopracovala asi tak polovina. Na škole přednášela řada excelentních učitelů, jejichž přednášky byly hojně navštěvované, i když oni to striktně nepožadovali a žádnou docházku nevedli. Zkoušky byly náročné a nemilosrdné. Přežili jen ti nejsilnější nebo lépe řečeno ti, kteří na to měli a neflákali se. Škola měla poměrně vysoký kredit, jen uplatnění absolventů v praxi se podle nynějších měřítek těžko posuzuje, protože zavedená zásada tehdejšího reálného socialismu velela najít zaměstnání každému. Někdy začátkem osmdesátých let došli soudruzi „nahoře“ k názoru, že tento systém výuky na vysokých školách je hrozně nákladný a začali tlačit na to, aby se zlevnil tím, že počet přijatých studentů do prvého ročníku se co nejvíce přiblíží počtu absolventů. V praxi to znamenalo udržet co nejvíce studentů ve škole a příliš je nevyhazovat od zkoušek nebo když už, tak jim dopřát hojnost opravných termínů. Studenti, protože to nejsou žádní blbci, to záhy prokoukli a rychle se novému stavu věcí přizpůsobili. Nasadili strategii zkoušky „uchodit“. Samozřejmě že úroveň školy tím šla rapidně dolů. V dnešní době se setkáváme s něčím podobným. Vysoké školy dostávají finance podle počtu studentů, a tak dochází paradoxně k tomu, že se u nich zas a znovu tlučou dvě zcela protichůdné tendence – udržet úroveň školy za cenu nižších příjmů nebo jít jen po penězích? Můžete jednou hádat, která varianta má při dnešním stavu společnosti navrch. A kdo z učitelů se s tím nemíní smířit, může očekávat konflikty s vedením. Já tomu říkám finanční oportunismus.

   Kde je zakopaný pes? V jednoduché věci. V dnešní době se téměř vůbec nebere v úvahu nějaký kredit, který ta která vysoká škola má. Snad jen Karlova univerzita, ale i ona se nedostala do první stovky světových univerzit. Úplně se vytratila jakákoli korelace mezi tím, jakou školu absolvuji a na jaký post v dalším zaměstnání dosáhnu, jaká bude moje cena na trhu práce. Opak je pravdou. Důležité je „nějakou“ vysokou školu mít, zaměstnání je stejně otázka známostí a protekce, a to zejména ve státní správě, tak proč si honit triko. Proto vyplouvají na povrch podivně získané tituly na plzeňské právnické fakultě, a to je jistě jen vrchol ledovce. Nesmíme se divit, že spousta technicky zaměřených škol se potýká se zoufalým nedostatkem studentů, i když často nabízejí nástup bez přijímacích zkoušek. Tyto školy se budoucím studentům zdají příliš těžké (a ony jsou, zvláště když pedagogický sbor nemíní couvnout ze svých představ o kvalitě školy), a přestože technicky vzdělaných vysokoškoláků začíná být citelný nedostatek, tak oni jdou raději na nějaký typ humanitního studia, který je snadněji vystudovatelný, ale o jehož uplatnění v praxi mám občas vážné pochybnosti. Prostým zavedením školného se stávající situace nevyřeší, ačkoli bychom si to možná všichni přáli.

   Jak tedy na to? Tady mě napadá stará floskule „babo raď“. Ale na tu si netroufla ani Simona Weidnerová v MFD 17.7. (Česko je země talentů. Ale nevěnujeme se jim), které se tímto omlouvám, protože není žádná „baba“ (i když u nás na Moravě to nemá až tak pejorativní nádech), ale mladá a pěkná ženská, s jejíž názory lze jen souhlasit. Jak to zařídit, aby vysoké školy byly financovány ne podle toho, kolik vyprodukují absolventů, ale jak budou kvalitní? Jak zase zavést (a finančně ohodnotit) rivalitu mezi školami na základě toho, jak čí absolventi uspěli lépe v praxi a dosáhli na lepší posty? Jak vymýtit to, aby pedagog, který nemíní neustále snižovat kvalitu vědomostí svých studentů, nebyl každý semestr „na koberečku“ u vedení, protože jich příliš mnoho vyhodil a škola tak přichází o peníze? Jak motivovat samy studenty, aby požadovali kvalitní výuku a náročné zkoušky, protože jim to pak zajistí i kvalitní zaměstnání?

   Jednoduché a rychlé řešení neexistuje stejně jako u mnoha jiných, podobně „zamřelých“ problémů. Celá revitalizace našeho vysokého školství je běh na dlouhou trať a může probíhat jen metodou postupných kroků (tak jako i stejnou metodou zdegenerovalo). U každé změny musíme počkat na odezvu a přes zpětnou vazbu učinit další kroky. A nejhorší budou ty začátky. Dovedete si představit tým pedagogů, který se rozhodne ze dne na den zvýšit úroveň své školy tím, že bude přísnější, protože kvalitní absolvent sežene kvalitnější zaměstnání? V prvé fázi přijde taková škola (a s ní i ti pedagogové) jen o spoustu peněz, nic víc. Ve druhé fázi začne mít problémy dokonce vůbec nějaké studenty získat, protože si u nich vyslouží kredit „těžká“, což jsou zase jen další finanční ztráty. A než zaměstnavatelé zjistí, že absolventi této školy jsou skutečně lepší než jiní, začnou je přednostně zaměstnávat, a tím teprve vyšlou jednoznačné echo mezi budoucí studenty, že na této škole stojí za to se dřít, tak „otcové a matky“ této reformy už budou dávno v důchodu nebo v chudobinci. Ale jiná cesta asi není. Možná bychom se měli ptát na prestižních světových vysokých školách a univerzitách, jako jsou Harvard, Oxford, MTI apod., jak získaly ten kredit, tu prestiž, že jejich absolventi mají všude dveře otevřené, a ony tudíž mohou být studijně těžké a přitom ještě příšerně drahé, a přesto se o ně studenti rvou? Možná že bychom se ani nic použitelného nedozvěděli, protože mají ten systém už zavedený a fungující tak dlouho, že si nikdo nepamatuje, jak se k tomu vlastně dopracovaly. Ale my stojíme na startovní čáře a potřebujeme se, obrazně řečeno, rozběhnout, protože jak se má potom běžet, to už víceméně víme. Tož jsem, paní Weidnerová, taky moc neporadil.

   A teď se dostáváme ke druhému problému z nadpisu – vysokoškolské vzdělání pro všechny. Že vám to připadá jako nesmysl? Mě taky, ale článek pana Petra Matějů v MFD 19.6. (Montovny už nestačí, je třeba probudit mozkovny), hovoří o něčem jiném. Přiznám se, že jsem byl po přečtení toho článku upřímně zděšen. Všichni si uděláme vysokou školu a budeme se mít dobře. O nějaké kvalitě tam není ani slovo. Ale přitom ta jediná má vůbec nějakou šanci vytáhnout nás ze srabu, ve kterém jsme nebo do kterého se čím dál, tím rychleji řítíme. Je to otázka elit, ale víme, jak u nás s elitami je. Na jedné straně skoro žádné nemáme, protože jsme si v průběhu dějinných zvratů 20. století většinu vylikvidovali, a na druhé straně ve společnosti převládá levicový názor z období socialismu, že elita je něco nabubřelého, nepřátelského, a tudíž nepatřičného. Běžný Čech si pod pojmem elita místo špičkových odborníků, kteří ve svém oboru dosáhli světového věhlasu, jako např. prof. Holý, představí spíše politického papaláše Paroubka, podnikatele-tuneláře Koženého nebo kmotra podsvětí Mrázka. V ostatních zemích západu, kam bychom tak moc chtěli patřit, se na to dívají úplně jinak a svoji budoucnost staví zejména na elitách. Nejlépe je to vidět v Americe, která se stále drží (i když je to čím dál tím těžší) na špici technologického rozvoje a montovny dávno odstěhovala do Číny.

   Zvýšení počtu vysokoškolsky vzdělaných Čechů je jistě přínosné, ale bez zvýšení kvality to nebude nic platné. Obávám se, že i pokus skloubit oba tyto požadavky dohromady je bez šance. Jakoby platil jednoduchý matematický vzorec, že součin počtu vysokoškoláků a jejich odborné úrovně je konstantní. Stačí se podívat, jak dopadly podobné pokusy v případě středoškoláků. Zblbli jsme spoustu mladých lidí, že maturita je to pravé a bez ní nemohou být, nechali je trápit se na spoustě obskurních škol, jejichž uplatnění v praxi je stejně obskurní, a dnes se divíme, že nejvíce nezaměstnaných je – světe div se – středoškoláků. Tím, že nasekám hromadu nějak odborně profilovaných lidí, ještě neznamená, že pro ně bude dostatek práce. Navíc je problém i s jejich rekvalifikacemi, protože do nich ve škole tloukli, že oni budou mít maturitu a to že bude ta pravá cesta k těm vysněným manažerským postům (konec konců to ani jinak nešlo, aby je tam dostali), a teď jim připadá pod úroveň dělat např. řemeslníka, kterých je na druhé straně zoufalý nedostatek. Přitom by se mohli mít lépe než s celou maturitou. Takže abych se vrátil k původnímu tématu – studovat na vysokých školách ano, ale ať mají taky vysokou úroveň. Školné je podmínkou nutnou, avšak (zoufale) nedostačující, abych se držel matematických formulací, když už jsem tu vysokou školu kdysi (tzv. zadarmo) vystudoval. Je jasné, že vysoké školy nebudou nikdy pro každého, ale to by ani neměl být jejich smysl. Méně absolventů, ale kvalitních nám všem přinese více než horda polovzdělanců. Probůh, to je zase dlouhé! Omlouvám se a děkuji za výdrž.