Penzijní past, díl druhý

Nedávno jsem zachytil velmi zajímavý článek s názvem „Penzijní past“ od Jiřího Hlavenky. Jelikož nemám už do této „pasti“ daleko, rozhodl jsem se napsat něco, co by se za starých časů, kdy politické vědy byly povinným předmětem kteréhokoli vysokoškolského studia, nazývalo koreferát.

   Začneme takovým na první pohled nesouvisejícím úvodem. Někde jsem se dočetl, že kdybychom udrželi počet obyvatel Země na jedné miliardě, tak během krátké doby samovolně zmizí 99% ekologických problémů, protože Země má obrovskou regenerační schopnost. Pak si zase přečtu, že porodnost v rozvinutých zemích dramaticky klesá a místo toho, aby propuklo veselí, že konečně snížíme počet obyvatel bez válek a uměle vytvořených smrtících nemocí, objeví se jen žehrání a lamentování na to, že nás nebude mít v důchodu kdo živit…

Co se vlastně děje?

   Představte si takový ten přístroj, co mají v nemocnici na ARO pro sledování srdeční činnosti. Ale ano, přece to znáte z dobrodružných filmů a přiblblých seriálů. Na monitoru běhají pravidelné křivky, jak srdce tluče a ozývá se píp – píp – píp – … Pak křivky zmizí, na monitoru je jen dlouhá vodorovná čára, slyšíte píííííííííííí…, přibíhá personál a někdo volá: „Ztrácíme ho! (pokračování příště).

   Takže využijme tohoto monitoru pro naši věc. Na ose x (to je ta vodorovná) nechť je lidský věk, na ose y (ta svislá) pak počet lidí daného věku. V zidealizovaném případě, že se rodí pořád stejně dětí a všichni lidé umřou ve stejném věku, by na monitoru byla jedna vodorovná čára. V okamžiku, kdy počet narozených dětí začne klesat, na monitoru se přímka změní v křivku, hodnoty na ose y klesají. Pokud se pokles zastaví, objeví se opět vodorovná čára, ale na monitoru stále zůstává ta křivka, co připomíná trochu písmeno „S“, a pomalu se šine ve směru osy x. Je to stejné, jako když švihnete bičem a někdy se podobné jevy v odborné literatuře i takto nazývají.

   Krize nastane, když začátek toho „eska“ dosáhne na ose x věku odpovídajícímu odchodu do důchodu. Zatímco počet důchodců je stále „v plné síle“, počet pracovně aktivních lidí dávno zdecimoval pokles porodnosti. Samozřejmě, až celé toto „esko“ projde a zmizí z monitoru, zůstane opět vodorovná čára a poměr Důchodci/Pracující se zase vrátí na původní hodnotu. Pokud by k tomu došlo během pár let, nic se neděje, ale předpoklad je nejméně na několik desetiletí, a to ani nevíme na kolik, protože pokles porodnosti se (zatím) ještě nezastavil.

Průběžný důchodový systém

   To je ten, který teď máme. Zrodil se, i když v trochu jiné podobě, v Německu za doby Bismarckovy a je dosud to nejlepší, co jsme vymysleli. Proč? Z jednoho jediného prostého důvodu. Peníze do tohoto systému odváděné tady a teď jsou taky hned tady a teď vypláceny na důchodech. Tedy v reálné hodnotě na obou stranách. Jinými slovy řečeno - přesně to samé, co si jako pracující odtrhnu od huby, může si důchodce do té huby strčit, když budeme malinko vulgární. Samozřejmě, že pokud ten systém bude fungovat dlouhodobě, budu i já potom v důchodu ve stejné příznivé situaci, jako jsou důchodci teď. Ovšem za předpokladu, že počet pracujících stále výrazně překračuje počet důchodců, což v blízké budoucnosti nebude pravda, a to je ta potíž.

   A ještě jedna výhoda průběžného systému, kterou jsem si uvědomil až ve svém pozdějším věku. Průběžný systém totiž osvobozuje. Proč? Protože dává lidem ten pocit, to sebevědomí, že nebudou ve stáří svým dětem finančně na obtíž. To je důležité hlavně pro ty méně movité. Tady nejde o „grunty“ a o „vejminky“, ale o to, abych neubíral ještě svým dětem, které budou mít, tak jako tak, vysoko do žlabu.

Co dělat?

   Prosím, neplést se stejnojmenným spiskem V. I. Lenina, tady jde jen o peníze a ty jsou, jak praví jiný klasik, až na prvním místě. Začneme trochu zeširoka. Pokud vám budou politici tvrdit, že průběžný důchodový systém je přežilý nebo, nedej Bože, dokonce špatný, je to lež, a ta má kromě krátkých nohou i své důvody. Za prvé průběžný systém poskytuje malý prostor ke korupci, i když se jeho správou určitě dají taky trhnout slušné peníze, a za druhé politici neumějí naplnit důchodový účet, zejména když ten přebytkový, co jsme zdědili z tak opovrhovaného socialismu, zmizel v pr…..ch polistopadových státních rozpočtů. Souvisí to s celkově bídným výběrem daní, tedy ani ne tak s výší jejich sazeb, ale s neschopností pohlídat (a to není jenom problém ČR), aby peníze zůstaly tam, kde se vytvoří.

   Ale zpět k tomu, co dělat. Spíš bychom mohli začít tím, co nedělat. Na první pohled to vypadá, že nejrozšířenějším názorem je nedělat nic. Strčit hlavu do písku a počkat, až se to přežene. Hlavně politikům se často připisuje tento postoj. To je ale trestuhodný omyl! Ti se naopak už dávno činí. Akorát to nějak není ve prospěch nás ostatních. Mezi lidem v podhradí se vypráví o „dvou mega za čárou“, což ve volném překladu znamená, že do konce své politické či ministersko-úřednické kariéry musím mít nejméně dva miliony euro na nějakém vhodném zahraničním účtu. Tomu já říkám tem správný druhý pilíř důchodové reformy!

   První cestou do pekel je posouvání věku odchodu do důchodu. Když se vrátíme k tomu přístroji z ARO, je to takový útěk před tím „eskem“. Ono by to cesta do pekel ani nebyla, kdyby se našlo pro staré lidi dostatek pracovních míst. Ten ale v prostředí převážně soukromých firem nikdo z politiků nezajistí, a už vůbec ne nějakými investičními pobídkami či daňovými prázdninami pro nadnárodní giganty.

   Dalším omylem jsou všechny formy „spoření na důchod“. Ty totiž vyžadují kvalitní a stálé zhodnocování uspořených peněz, a to ještě za podmínky vysoké jistoty, že o ně nepřijdete, což v dnešní době není nikdo schopen garantovat. Typickým průvodním jevem pak je, že náš stát odmítl nést jakoukoli odpovědnost za fungování penzijních fondů, které penzijní připojištění (ať třetího či druhého pilíře) nabízejí. Dokonce i u toho jakž takž fungujícího třetího pilíře hrozí, že ne inflace nebo špatné hospodaření fondů vás připraví o těžce naspořené peníze, ale sám stát vám ty úspory nakonec sebere, jak se to stalo už v Maďarsku a uvažují o tom i v Polsku. 

Opustíme průběžný systém?

   Je jasné, že důchodový účet je a v blízkém horizontu let bude ve stále větším schodku. Stát má pak jen dvě možnosti – buď bude tento účet dotovat z jiných daňových výnosů, než se to „esko“ přežene, nebo průběžný důchodový systém opustí. Konec konců i tzv. druhý a třetí pilíř důchodového zabezpečení jsou takovým pokusem průběžnému systému alespoň odlehčit. Ve skutečnosti je jejich smysl velmi diskutabilní, když bez státní podpory, ať už formou příspěvků (třetí pilíř), nebo úlev na odvodech (druhý pilíř) by do toho asi nikdo nešel, protože výnosy fondů jsou mizerné a vložené peníze by nám všem nakonec sežrala inflace.

   Velmi zajímavá je také myšlenka přesměrování části odvodů na důchodové zabezpečení dětí přímo k jejich rodičům – důchodcům. Na první pohled to má svoji logiku – kdo měl odvahu mít děti a investoval do toho, aby dosáhly na dobře placená zaměstnání, bude ve stáří po zásluze sklízet plody svého snažení. Nedej Bože, aby pak někoho napadlo udělat z toho důchodovou reformu – odvody posílejte rovnou rodičům a řešte si to mezi sebou, což by byl sice elegantní způsob, jak z této prekérní situace ven, ovšem s katastrofálními důsledky, které tady nebudu podrobně rozebírat.

   Nakonec je čím dál, tím víc jasné, že za a) průběžný systém vlastně nelze úplně opustit a za b) důchodový účet se bude muset dotovat z jiných zdrojů.

Peníze jsou, ale jak se k nim dostat?

   Ano, já vím, že vy víte – „zdroje jsou“, tvrdil kdysi jistý premiér, než je šel hledat radši do Bruselu na lukrativním postu evropského komisaře. V posledních letech zažíváme zvláštní situaci. Zatímco státy neodvratně chudnou a zadlužují se, velké národní a zejména nadnárodní firmy a koncerny nehorázně bohatnou. Když se na to podíváme blíž, tak zjistíme, že tyto podnikatelské giganty nejenom že bezohledně ždímají řadové zaměstnance (zejména tam, kde nejsou odbory, že…), ale dosáhly už dokonalosti i v tom, jak vyždímat celé státy. Investiční pobídky, daňové prázdniny, dotace na vytvářená pracovních míst a benevolence k nedodržování téměř žádných zákonů dané země jsou jen průvodními jevy této situace.

   Paradoxem tohoto stavu je, že přes různé finanční instituce k tomu zřízené pak půjčují tyto bohaté korporace vydělané peníze zase zpět zadluženým státům. Je to podobné, jako když si u nás v dobách divoké privatizace 90. let minulého století kupovali manažeři státní podniky za peníze, které z těchto podniků nejprve podloudně vyvedli. Pokud to bude dále pokračovat, zmizí postupně hranice států tak, jak je známe ze zeměpisu, a nahradí je nové hranice, takové „sféry vlivu“. Něco podobného, jako když nějaký vtipálek přestříkal ceduli, která se v silničním zákoně jmenuje „začátek obce“, s nápisem Liberec na Synerov. Tenkrát jsme se tomu ještě smáli, ale tato situace může opravdu nastat globálně. Faktem je, že pak by si zřejmě museli noví „vládci“ těchto nových „států“ řešit i důchodovou politiku, což by neomylně vedlo k prohloubení i tak dost dnes rozšířeného neootrokářství.

   Není se divit, že se státy začínají bránit. První vlaštovkou byla lapálie s Kyprem, když po nich EU chtěla, aby místo pomoci od ní sebrali peníze z účtů klientů v bankách. No ovšem, Kypr je přece už dávno vyhlášeným daňovým rájem! A to jen začátek laviny. V podstatě jde o to, co už jsem tady naznačil. Pokud peníze zůstanou tam, kde vznikají, budeme mít i na ten průběžný důchodový systém, byť dotovaný z jiných daní. Samozřejmě za další podmínky zcela nutné – politici nesmějí krást. A to je ta odpověď na to, co dělat. A nemyslete si ale, že to bude zase tak jednoduché. Žádný z výše uvedených dotčených subjektů se „svých“ peněz jen tak nevzdá!

Nevábná budoucnost

   Může se však stát, že přes veškerou snahu něco řešit se nakonec nic nevyřeší. Důchody bude opět „držet“ zejména průběžný systém a jejich reálná hodnota dramaticky poklesne. Hrdým rodičům – důchodcům bude stydno si říci dětem o finanční pomoc, když  celý život odváděli peníze do průběžného systému a děti – výdělečně činné (pokud jimi budou) neuvidí důvod, proč by měly platit zároveň odvody a ještě k tomu dotovat své rodiče. Navíc bude přibývat lidí, kteří budou bez práce, i když mají do důchodu ještě daleko. Se sociálními dávkami a vyhlídkou mizerného stáří.

   Zapomeňme na to, že důchodce příštích desetiletí bude celkově fyzicky a mentálně zchátralý člověk, kterého jedinou aktivitou je procházka o hůlčičce parkem (napadá mě krásný prastarý vtip – jak se řekne maďarsky důchodce? Uštvánléty). Naopak. Krajinu budou terorizovat tlupy zdivočelých gerontů (to je krásný výraz, že? Bohužel není můj…) okrádajících se zbraní v ruce kdekoli kohokoli. Bude jich mnoho a smrti se nebudou bát, nemají totiž co ztratit – lepší část života už mají za sebou a budoucnost stejně nic lákavého neslibuje. A že je za to mohou zavřít? Ale, jděte… Aspoň budou mít střechu nad hlavou a ještě jim tam dají najíst. K tomu bychom asi nechtěli dospět, že ano?