Nezaměstnanost a důchody, jak se to rýmuje

Možná vám to připomíná slova jedné rozverné košilaté písně, co se jim říká sprostonárodní. I když v ní se ta slova rýmují tři… Vězte, že tato úvaha ani moc rozverná, natož košilatá nebude.

   Začnu nezaměstnaností. Psát o ni v současné době tzv. růstu, kdy zaměstnavatelé veřejně prezentují zoufalý nedostatek pracovníků a zaměstnanci úřadů práce se netají přesvědčením, že nepracuje jen ten, kdo nechce, je velmi odvážné. Ale vězte, že ten „růst“ bohužel nebude mít dlouhého trvání (podle názoru ekonoma Aleše Michla už vlastně „přesluhujeme“), a pak se zase budeme strašně divit…

Mobilita pracovní síly

   To je spíš taková reakce na diskuze k mým předchozím článkům věnovaným nezaměstnanosti. Českému člověku je v nich vyčítána nechuť za prací dojíždět nebo se za ní dokonce stěhovat. Jako argumenty jsou uváděny dojezdové vzdálenosti do práce v Německu a ochota Ukrajinců přijíždět k nám a pracovat za mzdy, které (rozežraní) Češi odmítnou. K tomu dojíždění bych řekl toto: Jestliže ceny aut a benzínu u nás se o mnoho neliší od těch německých a oni mají trojnásobné platy, tak se nelze co divit. Až bude malé auto třídy Fabie stát u nás v novotě 80.000 Kč, slušná ojetina jeden průměrný plat a litr benzínu 10 Kč, tak budeme za tou prací také s radostí dojíždět! Kam se poděla ta převratná myšlenka pana Forda „dejme auta těm, kteří je potřebují“? Přitom by možná stačila její méně převratná variace „neberme auta těm, kteří je potřebují“! Ano, uhodli jste. Neustálá snahu státu omezovat provoz starých aut (protože se rozežraným automobilkám zdá, že mají malé prodeje těch nových), udržování kterých je pro mnohé často jediná možnost, jak za prací s platem zdaleka nedosahujícím průměru vůbec dojíždět.

   Pokulhává i příklad s Ukrajinci. Vtip je v tom, že oni tady pracují, ale svoji spotřebu, tím se myslí spotřebu celé jejich rodiny, nechali doma na Ukrajině. Když budu pracovat v Německu za jejich mzdy a rodinu nechám doma, tak ji také uživím. To se samozřejmě děje, i když Němci se tomu administrativními obstrukcemi docela statečně brání. Dalším hřebíčkem do rakve jsou nepříliš dobře fungující trh s byty a zejména hypotéky. A k tomu všeobjímající nejistota – dnes tu práci mám, ale zítra mohu být klidně na dlažbě, aniž bych se nějak provinil. Pak je obtížné se za prací stěhovat, zvláště když máte rodinu.

   Nájemních bytů, zejména těch startovacích, levných, je nedostatek a nájmy i tak neustále rostou. Lidem je masivní mediální masáží vnucována hypotéka (přijde to levněji a je to přece vaše!), ale nějak se jim už neřekne, že hypotéka u nás – na rozdíl od většiny tzv. západních zemí – je vázána na člověka a ne na tu nemovitost – tou se jenom ručí. Na první pohled to vypadá, že je to jedno, ale krutý rozdíl poznáte, jakmile se dostaví jakákoli komplikace se splácením, nebo nedej bože potřeba se takové nemovitosti zbavit – zrovna v případě, že se stěhujete za prací. Banka nemá vůbec žádný zájem vám jakkoli pomáhat, veškeré riziko přece nesete vy. Ona se pohojí a vy zapláčete. Nemá cenu to tady podrobně rozebírat, to by chtělo samostatný článek. Ale jak je možné, že to jinde funguje úplně jinak a k větší spokojenosti klientů? No proto, že jsme hlupáci a nechali banky se takto chovat – je to pro ně totiž podstatně výhodnější a téměř bez rizika.

Nad nezaměstnaností nelze zvítězit

   Začněme u současného stavu. Nádherně to komentoval již vzpomínaný Aleš Michl z výšin své slonovinové věže v článku „Evropa plná zahálky“ (MFD 31. října 2016):

„Práce přibývá, lidí ubývá. Je to začarovaný kruh: čím více musí zaměstnavatelé šponovat mzdy do výšky, tím méně jim zbývá na investice do robotů, které by nahradily chybějící lidi.“

To snad nemohl myslet vážně, ale jedno důležité poselství tam je. Současného růstu jistě zaměstnavatelé využijí (jestli to ještě stihnou, než bude po něm) k tomu, aby ty roboty přece jen nakoupili a příště se jim nestalo, že budou muset zase „šponovat mzdy do výšky“. Takže zatímco dnes je ze strany příslušných úřadů halasně vytrubováno do světa, jak ta nezaměstnanost pěkně klesla, a politici si na tom začínají honit předvolební preference, tak příště, to znamená při dalším růstu, možná ani nějaký pokles nezaměstnanosti nezaznamenáme.

    To je ale jednoznačně globální trend do budoucnosti. Už před časem vyšel v MFD (bohužel jsem si nezapsal přesnou citaci) článek o tom, že podle nějakých zahraničních studií zmizí během třiceti let až 50 % stávajících pracovních míst, ale vznikne 10 % jiných, s požadavkem na vyšší kvalifikaci. Jak je to možné? Prostě ti lidé nebudou potřeba, nahradí je roboti a nové technologie. Paradoxem je, že autor/ka toho článku měl/a největší starost o to, abychom měli ty vysoce kvalifikované kádry. Co bude dělat těch 40 % bez práce ho/ji příliš nezajímalo…

   Takže abychom se vrátili na začátek. Nad nezaměstnaností se v dlouhodobém horizontu nedá zvítězit – je to jako s tím vtipem o alkoholu, nad kterým se také nedá zvítězit, ale Moraváci, Slováci, Východňári, Poláci, Ukrajinci, Rusové – podle toho, kdo to zrovna vypráví – zkouší alespoň remizovat. Slyšel jsem ho dokonce ve vylepšené variantě, kdy Moraváci zkouší remizovat a Slováci už hrají v prodloužení. Jak to tedy udělat s nezaměstnaností, abychom alespoň remizovali s vyhlídkou, že bude prodloužení? Správná odpověď je za Nobelovu cenu. Kdybych ji znal, tak nebudu ztrácet čas nějakým blogem…

Ruce a žaludky

   Nicméně zkusme alespoň stanovit nějaké startovací mantinely. Kapitalismus je jednoznačně založen na spotřebě. Kde jsou ty časy, kdy reverend Malthus tvrdil ve svém učení, že statků přibývá řadou aritmetickou, zatímco lidí řadou geometrickou, takže nemůže být pro všechny místo u společného stolu. My teď, po dvou stech letech, dokážeme množit statky řadou geometrickou, ne-li exponenciální, zatímco sami se už množíme (alespoň v tzv. západních zemích) sotva řadou aritmetickou, vždyť my se už často ani nemnožíme, my vlastně vymíráme! Zajímavé je, že těch míst u společného stolu nějak zvlášť nepřibývá…

   Člověk v počátcích své existence měl s množením svých statků, ať zůstaneme u této nádherné archaické terminologie, vždycky trochu problém. To znamená, že nejdůležitější byly ty „ruce“, ti, kteří ty statky vyráběli nebo pěstovali, „žaludků“, tedy těch, co spotřebovávali, se vždycky našlo víc než dost. S rozvojem kapitalismu a nových technologií se zjistilo, že „ruce“ a „žaludky“ jsou spolu osudově spjaty a jeden bez druhého nemohou fungovat. Když budu vyrábět a nikdo to nekoupí, tak nakonec zkrachuji. A to je taková „kvadratura kruhu“ kapitalismu.

   V současné době jsme dospěli už tak daleko, že „žaludky“ začínají být důležitější než „ruce“. „Není problém vyrobit, problém je prodat“ je heslo staré už mnoho desetiletí. To znamená, že těch „rukou“ je vzhledem k potřebám ekonomiky stále více, zatímco se „žaludky“ začíná být problém. Ne že by mizely, ale nějak se jim nedostává dost, aby se mohly naplnit. „Kdo nepracuje, ať nejí“ bylo heslo komunistů a současní kapitalisté ho s radostí přijali. Jenom jaksi pozapomněli, že komunisti k tomu měli ještě „právo na práci“. A tak, ať chceme nebo ne, úkolem do budoucna není, kde seženu ty „ruce“, ale jak to udělat, aby „žaludky“ měly prostředky na to se naplnit. A nejlépe vším nebo alespoň skoro vším, co dokáže ekonomika vyprodukovat, jinak se nám ten kapitalismus tak jako tak sesype.

Změna myšlení

   Každá společenská změna začíná v hlavě nebo lépe řečeno v hlavách. Napřed musíme změnit myšlení, pak můžeme měnit něco okolo sebe. A v případě nezaměstnanosti je toho ke změnám v myšlení habaděj. V současné době je takový všeobecně přijímaný názor, že nezaměstnaný člověk je nezaměstnaný proto, protože je líný, hloupý a neschopný. Tato idea vyhovuje zejména zaměstnavatelům, ale sdílí ji kupodivu i velká část vzdělaných a kvalifikovaných zaměstnanců, kteří mají zatím dobré bydlo a mohou se směle řadit mezi tzv. střední třídu. Oni vlastně tuto ideu zlegitimizovali, protože od zaměstnavatelů by to jakožto tendenční nikdo nevzal. Ano, já vím, co chcete říci. Dvě až tři procenta populace nebude pracovat nikdy a u těch zbývajících sedmi až osmi procent do těch deseti, kterých nezaměstnanost u nás tak běžně dosahuje, je zatím stále akceptovatelné tvrdit, že to jsou právě ti líní, hloupí a neschopní. S masivním úbytkem pracovních míst, kterému se v budoucnosti dozajista nevyhneme, dojde ale i na tu střední třídu, a pak se při nezaměstnanosti atakující 20 % teorie o líných, hloupých a neschopných nezaměstnaných konečně zhroutí.

   Spolu s tím dojde k postupnému hroucení dalšího mýtu, a to o „horší“ a „lepší“ práci. Ano, v současné době je vidina „lepší“ (= lépe placené) práce jednoznačným motorem získávání kvalifikace a celoživotního vzdělávání. S masivním úbytkem pracovních míst bude najednou podružné, co ten člověk vlastně dělá, hlavně že je vůbec zaměstnaný. Svým způsobem se to děje už teď. I tu podřadnou a nekvalifikovanou práci musí nakonec někdo udělat. Je bídně placená, a tak se na ni často najímají cizinci, ačkoli máme svých nezaměstnaných víc než dost. Přitom za rozumné peníze by to určitě někdo z nich vzal.

   Dalším mýtem je tzv. „vytváření pracovních míst“. Toho mají plná ústa zejména velcí zaměstnavatelé. „Já tady vytvářím pracovní místa a platím daně,“ je jejich obvyklý argument, po kterém očekávají všeobecnou úctu od spoluobčanů a nějaké ty materiální výhody od státu. Zejména velkým zahraničním firmám to docela „žereme“, takže daně tady nakonec neplatí žádné, protože mají „prázdniny“, a na každé pracovní místo ještě dostanou štědrou státní dotaci. Uvědomme si konečně, že oni žádná pracovní místa nevytvářejí, oni pouze zaměstnávají lidi, i když i to je velmi potřebná a bohulibá činnost. Jaký je v tom rozdíl? Podstatný. Nikdo totiž nezaměstná více lidí, než kolik je jich nezbytně třeba, aby zajistil výrobu zboží nebo poskytování služby a realizoval svůj zisk. V okamžiku, kdy se mu zdá, že zaměstnává někoho navíc, tak ho/ji okamžitě propustí pro nadbytečnost.

   Pracovních míst na jedné straně ubývá, ale ekonomika je na druhé straně stále výkonnější a těch „statků“, abych se vrátil k reverendu Malthusovi, stále přibývá. Avšak místo toho, aby přibývalo i „míst u společného stolu“, tak vidíme spíše opak. Damoklův meč nezaměstnanosti visící nad těmi, kdo ještě jakouž takouž práci mají, umožňuje zaměstnavatelům neustále zvyšovat pracovní tempo a nároky na své zaměstnance, v důsledku čehož jich potřebují stále méně. Navíc ty „vyčerpané“ lehce recyklují z přeplněného trhu práce. Výrok jakéhosi vrcholového manažera na úvod firemní porady: „Jel jsem ráno kolem úřadu práce – tam vám bylo lidí!“ je dneska už legendou. Samozřejmě se bavíme o těch nejméně kvalifikovaných místech. U těch s požadavkem vyšší kvalifikace je to zatím trochu lepší, ale zejména zahraniční vlastníci firem se s tím také moc nepárají. Skvěle využívají naší pověstnou lokajskou povahu. Dobře zaplatí (= na naše poměry!) nějakého pohůnka a ten už to z těch ostatních sedře.

   Ale to jsem trochu odbočil. Takže i když se to mnohým možná nebude líbit, pokud chceme kapitalismus a celý náš „západní“ svět udržet v nějaké formě alespoň podobné té současné, budeme se muset zamyslet nad tím, jak zařídit, aby se ty „žaludky“ měly za co nasytit. A zejména ty, o jejichž „ruce“ už nikdo nestojí. „Přece se s nimi nebudu dělit,“ bývá častá reakce zejména zaměstnavatelů. Ano, zase vím, co chcete namítnout. Zavání to socialistickým rovnostářstvím. Zase chce někdo znárodňovat fabriky a rozkulačovat grunty. Narazil jsem však na zajímavý názor některých ekonomů, že náš svět je, stejně jako v mnoha jiných oblastech, i z hlediska ekonomiky uzavřený systém. Zjednodušeně řečeno, jestliže jeden vydělal, druhý musel prodělat, i když se nás občas někdo snaží přesvědčit, že by to mohlo fungovat tak, že jeden vydělal a ostatní neprodělali. A co suroviny, které leží v zemi téměř hotové, jen je vytěžit, a sluneční energie, která na nás dopadá zcela zdarma? Ani s tímto protiargumentem jsem neuspěl, on si to prý stejně nakonec někdo přivlastní… Zcela v souladu s touto teorií dochází k paradoxní situaci, že proti tomu „socialistickému“ přerozdělování nejvíce brojí ti, kteří si napřed pomocí „kapitalistického“ přerozdělování ponechali veškeré zisky.

Alespoň ta remíza…

   Ale vraťme se k tématu. Nezaměstnanost se pokoušel řešit už Karel IV., ale mnohem závažnějším fenoménem se stala až s příchodem průmyslové revoluce. V počátku, kdy dělníky začaly nahrazovat stroje, jsme se utěšovali, že se tito „přebyteční“ lidé uplatní v oblasti služeb, které se také i díky tomu začaly zdárně rozvíjet. Ale i na ně došlo. Velkovýroba ničí malovýrobu a řemesla, supermarkety a e-shopy zase ničí malé kamenné obchody, opravny skončily, protože porouchané věci se dnes už neopravují, ale vyhazují, taxislužbu a hotely nahrazují mobilní aplikace do telefonu a i takové kolosy, jako jsou železnice nebo pošta, už dávno nejsou těmi bývalými kolosy, alespoň tedy co se týče počtu zaměstnanců. Někdy mi připadá, že naše vlády napříč politickým spektrem se nezaměstnanost neustále pokoušejí řešit dramatickým nárůstem počtu státních úředníků, což se samozřejmě nakonec ukáže jako kontraproduktivní. Nejenom že ti úředníci nevytvářejí žádné „statky“, ale naopak ještě komplikují vytváření „statků“ těm ostatním, protože neustále vymýšlejí další a další byrokratické komplikace, aby nějak dokázali svoji nepostradatelnost, jinak hrozí, že jejich místo bude zrušeno. V případě růstu, jaký zažíváme teď, pak paradoxně tito lidé chybí na trhu práce, čehož si všimla i MFD.

   Vzpomínaný Karel IV. stavěl hladovou zeď. My bychom mohli s odstupem více než šesti set let s tou nezaměstnaností alespoň remizovat podobným způsobem – vlastně umělým vytvářením pracovních míst. Ale přiznejme si otevřeně v souladu s tím, co už bylo řečeno, není, kdo by tuto myšlenku realizoval. Zaměstnavatelé jdou (logicky) jen po zisku a stát je (historicky) tím nejhorším hospodářem. Paradoxně jde v konečném důsledku stejně jen o to, jak dostat peníze k těm „žaludkům“ tak, aby to nebylo demotivující pro ty „ruce“, protože výkonnost současné ekonomiky na to má. A teď je ten správný okamžik věnovat něco času důchodům.

Jak se tedy rýmují ty důchody?

   Na začátku se vrátím k našemu důchodovému systému, který se nazývá průběžným, kdy pracující se skládají na důchody svým rodičům a prarodičům, zatímco na jejich důchody se budou za čas skládat jejich děti. V současné době neustále sílí tlaky na zrušení tohoto systému s argumentací, že se na něj doplácí. Samozřejmě, že se na něj doplácí, když počet těch, co do něj přispívají (ano, to jsou ty vzpomínané „ruce“), neustále klesá, zatímco počet odběratelů – důchodců – neustále roste. Vyrovnat to zvyšováním odvodů do tohoto systému zdraží pracovní sílu, což bude mít za následek jen další pokles počtu pracovních míst.

   A to je opět příležitost ke změně myšlení. Opusťme už konečně tu zastaralou představu, na základě které náš průběžný důchodový systém kdysi dávno vznikl, a přiznejme si dvě věci: 1) Průběžný důchodový systém už není a nikdy nebude podle původní ideje samofinancovatelný, 2) Bohužel jsme zatím nenašli nic lepšího.

ad 1) Ano, do budoucna se musíme smířit s tím, že na důchody se bude doplácet z jiných daní. Taková DPH je na to jako dělaná – je to přece daň ze spotřeby – kdo má na to více spotřebovávat, přispívá i více na důchody, což je ze všech nespravedlivých řešení to nejméně nespravedlivé.

ad 2) Často se objevuje požadavek, ať se postará každý sám o sebe. V případě zabezpečení na stáří to ve skutečnosti dokáže tak 10 % lidí. A rozhodně není řešením jakékoli „spoření si na stáří“, když vlastně nikdo není ochoten a v poslední době ani schopen účinně zhodnocovat vklady (banky dokonce uvažují o záporném úroku na vklady!). A v neposlední řadě si přiznejme, že ze současného průběžného systému se nedá ani dost dobře „vyskočit“. Ale jak to fungovalo před tím? Muselo se to zřejmě řešit v rámci rodiny, která byla díky tomu tehdy mnohem soudržnější než je teď. Ano, to je takový kontraproduktivní výsledek zavedení průběžného důchodového systému – rozbili jsme své rodiny, protože jsme si příliš zvykli na to, že ve stáří vlastně „nikoho nepotřebujeme“.

   Dalším kontraproduktivním počinem je řešit stále se zvyšující počet důchodců v důsledku prodlužování délky života posunováním hranice odchodu do důchodu. Ano, tady se to s tou nezaměstnaností začalo konečně skvěle rýmovat – s takovou s ní nebudeme remizovat nikdy! Na přeplněném trhu práce tak ještě „zavazí“ lidé, kteří by tam už dávno neměli být, což vede jen ke dvěma extrémům. Na jedné straně jsou ti, kteří už z nejrůznějších důvodů stejně práci neseženou, často volí předčasný důchod nebo přežívají na sociální podpoře, aby se nakonec – i díky tomu – dočkali důchodu jen mizerného. Na druhé straně jsou ti úspěšnější, kteří ovšem v konečném důsledku jen zabírají místa mladým, pro které je včasné získání pracovních návyků a jakési ekonomické sebeúcty naprosto nezbytné, a vlastně stěžejní pro další vývoj celé společnosti.

   A do třetice velmi rozšířený fenomén – brát důchod a při tom ještě pracovat. Teď sice jednoznačně kálím do vlastního hnízda, ale buď to, nebo to. Chceš pracovat, neber důchod, a když bereš důchod, tak nepracuj. Už třeba jen proto, že pracující důchodce (za socialismu se jim říkalo „prdůch“) je většinou ochoten pracovat za nižší mzdu, což je vyložený dumping na trhu práce. Samozřejmě, to by se za ty stávající důchody muselo dát žít. Koneckonců nedělám to jinak. Pokud si chci v důchodu udržet standard podle svých představ, musím si alespoň přivydělávat. Jako výsledek všech těchto jevů je takový ne zrovna ojedinělý scénář: Rodiče v důchodu dál chodí do zaměstnání, aby uživili svoje děti, které ještě po třicítce nemají práci. Co k tomu dodat? Rodiče jim vlastně zabírají místa, a pokud ti mladí nepracují už několik let, tak stejně nikdy pracovat nebudou.

Řešení? Jen samé kdyby…

   Jak už bylo řečeno, výkonnost současné ekonomiky v rozvinutých zemích má na to, aby velmi slušně uživila všechny své obyvatele v podstatě bez ohledu na to, jestli pracují nebo ne. Podmínkou je, a to je to první a nejdůležitější „kdyby“ – kdyby daně nekončily v daňových rájích a zisky neodplouvaly do ciziny. Čili přerozdělování pomocí daní musí být zcela záležitostí daného státu a vzniklé zisky po zdanění přeměněné na investice a spotřebu by měly také zůstat „doma“. No, v případě investic bych nebyl tak přísný – investice do zahraničí za účelem dalších zisků (nejlépe „doma“ zdaněných, ale to vlastně odporuje celé této tezi) – proč ne.

   Zajímavé je, že i přes masivní globalizaci se to některým státům docela daří. Švýcarsko, Švédsko, Finsko, Německo… Tedy alespoň na tu „remízu“. A co vidíme? Některé už přemýšlejí o tom, jak nejlépe dostat peníze k těm „žaludkům“, protože si dobře uvědomují to, co jsem tu popsal – že bez masivní spotřeby se jim ten kapitalismus zhroutí. Ale řešení musí být hodně jednoduché, neboť všechny státy do jednoho jsou manažersky bídně vedené a jen některé si to alespoň uvědomují. A tak uvažují o tom, že budou každému svému občanovi bez rozdílu vyplácet měsíčně nějaký obnos. Švýcaři to nedávno v referendu odmítli, což se při jejich vysoké životní úrovni a nízké nezaměstnanosti dalo předpokládat, Finové a Švédové zase uvažují o částkách, při kterých by u nás přestalo pracovat tak 80 % lidí. Vzpomínáte si na Vlastimila Tlustého, dávného kandidáta na post ministra financí? Ten chtěl přece vyplácet každému občanovi ČR 4.000 Kč měsíčně a zrušit veškeré sociální podpory a státní důchody. A jaký mediální poprask to vzbudilo a nakonec ho to stálo i to ministerské křeslo, které pak získal Miroslav Kalousek. Vidíte, uplynulo pár let a je to tady znovu – škoda, že si na to pan Tlustý tenkrát nevyjednal nějaký „copyright“…

   Ale ještě jsme neskoncovali s těmi důchody. To by bylo také možné elegantní řešení. Věk odchodu do důchodu naopak snížit, uvolnit pracovní místa pro mladé a prostřednictvím důchodů udržet přísun peněz k těm „žaludkům“. Demotivace „rukou“ by nebyla tak markantní – vždyť ti důchodci také před důchodem pracovali! Navíc je tato cesta docela bezpečná, protože důchodce v relativně dobré kondici a s jistotou slušného důchodu vrazí prakticky všechny peníze do spotřeby – nemusí už tolik myslet na budoucnost a chce si zejména na tom světě ještě něco užít – a to je přesně to, co každá ekonomika potřebuje.

Nebo přece jen?

   Nicméně stále zůstáváme ve sféře, která se lidově nazývá „Večerníček“, čili pohádka. Světem totiž vládnou jiné síly než ty, které by chtěly něco řešit a už vůbec ne ve prospěch obyčejných lidí. Takže ne pravda a láska, dokonce ani ne lež a nenávist, ale závist a chamtivost, to jsou stěžejní hybné síly dnešního tzv. západního světa. Řešení tedy není v rukou politiků a moudrých vlád, ani osvícenských monarchů, ani geniálních ekonomů, dokonce ani polepšených boháčů, ale genetiků. Pánové vědci a dámy vědkyně, najděte, prosím, gen odpovědný za chamtivost, odstraňte jej z lidského genomu a bude krásně na světě!