„Nebudu poslušný paňáca“ ???

Na první pohled legrační výrok od člověka, který si musí v koutku duše přiznat, že byl s největší pravděpodobností právě podle tohoto zadání vybrán. Přesto jsou některé názory nového premiéra Fischera zajímavé.

   Ještě zůstaňme u té „neposlušnosti“. Už to zkusil s několika změnami na důležitých ministerstvech a tvrdě narazil. V rozhovoru (MF 7.5.2009) to jako porážku nebere, já bych ale využil příměru z hokeje, teď se to hodí, mistrovství světa právě (pro nás neslavně) skončilo. Ve sportovní rubrice by napsali: Vynutil si prodloužení, ale v něm byl(i) úspěšnější soupeř(i). 

   Členství v KSČ. Ještě nějakou dobu každodenní slovo do pranice. Svým výrokem, že „s tím má pořád velký vnitřní problém“ se pan Fischer dosti odlišuje od spousty jiných, kterých je plná sněmovna, senát, zastupitelstva a státní úřady napříč politickým spektrem, jak se teď výstižně říká, a ti s tím evidentně žádný problém nemají. Některým bude dokonce i pro smích. Škoda. 

   Musím beze zbytku s panem Fischerem souhlasit, že jsme nedokázali vybudovat efektivní státní a veřejnou správu a lidé nemají ke státu důvěru. Ani se nedivím. U nás totiž panuje takové povědomí, že stát na lidi kašle, a proto lidi kašlou na stát a obráceně. Kdo si začal je už těžké se dnes dohledat. Místo služby obyvatelstvu se státní a veřejná správa stala jakýmsi zhůvěřilým, panovačným a neuctivým molochem, který jen požírá stále více a více peněz. Občan má však dojem, že jsou tyto peníze vynakládány nehospodárně, a tak nepohrdne, když může stát nějak ošidit. Zase se dělíme na „erár“ a „my“.   

   Uvnitř státu se to projevuje tak, že je obtížné si zajistit i to, na co máme zákonný nárok, vykličkovat ze spleti složitých předpisů občanovi nikdo nepomůže a za úplatek lze získat prakticky cokoli. Na oplátku šidíme stát na daních, pracujeme na černo, sem tam něco (státního) ukradneme a jsme lhostejní k tomu, když někdo ničí veřejný majetek. Místo abychom si jeden druhému pomáhali, tak si škodíme.   

   Navenek, tedy směrem do zahraničí, se to projeví okamžitě, dostanete-li se v cizině do nějakých potíží. Až na výjimky vám nikdo nepomůže. Místní to vědí a budou si na vás více dovolovat. Podobně se však cizinci chovají i u nás. Jezdí k nám dělat to, co by se doma neodvážili. A to jak turisté, tak firmy. Pak se nedivme, že jsme ve světě pokládáni za občany druhé kategorie.