Mnichov trochu opožděně

Ano, myslím ten z roku 1938. Výročí jsem sice prošvihl, ale přece mi to nedá. Čas od času se objeví nějaká nová zajímavost z archivů přinášející pohled z jiného úhlu, ale nejlákavější nakonec zůstává takové to „co by, kdyby“, jeden můj známý tomu říká „nebude-li pršet, nezmoknem“.

   I tento článek k tomu nemá daleko, i když bych byl raději, aby se řadil spíše do kategorie „protože, takže“. O co jde? O jednu z nejdiskutovanějších a vlastně i nejpřitažlivějších otázek: Měli jsme do té války s Němci jít? Už jsem na tomto světě nějaký ten pátek a leccos jsem spolu s naší prapodivnou zemičkou prožil, ale jak léta běží, tak mě to jen a jen utvrzuje v tom, že měli. Tak. A hned jsem to na úvod vybalil naplno, aby ti, co usuzují (a odsuzují) na základě první věty, se nemuseli zdržovat čtením. Ty ostatní trpělivější (a tolerantnější) vítám na palubě.

O vítězství nejde

   To je snad jasné. Německá armáda byla početnější, pohraniční pevnosti jsme neměli dobudované, navíc je stejně obešli anšlusem Rakouska. Ve výzbroji možná tenkrát ještě nebyl tak velký rozdíl – ovšem s výjimkou důležitého letectva. A další otázkou zůstává, co by udělali naši sousedé. Vztahy s Poláky byly mizerné, chtěli zpátky Těšínsko. Maďaři se cítili ukřivdění za (z jejich hlediska) nespravedlivé rozdělení Rakouska-Uherska a Rakušané určitě neměli radost z toho, že u nás zůstal téměř veškerý průmysl bývalé monarchie. A bratia Slováci? Tam už poroučeli hlinkovci… Jo, a ještě takový pozůstatek socialistického dějepisu, Sovětský svaz, který nám měl prý přijít na pomoc. Historikové mlčí, čekají až se otevřou ruské archivy. Taky jsem na to zvědavý. Hlavně na to, jak to chtěli provést, když jsme neměli společnou hranici. Odvážnou výsadkovou akcí ve stylu Market Garden Spojenců nebo dobytí Kréty Osou? Asi nejlépe přes Polsko a zároveň si ho při té příležitosti nechat, k čemuž nakonec svým způsobem stejně došlo. Ale zpět k tématu.

Čeští Němci zvaní Sudeťáci

   Podle historických pramenů většina těch, kterých se to týkalo, narukovala po mobilizaci v roce 1938 ke svým jednotkám. Opravdu by bojovali proti svým vlastním lidem? Podle mého názoru těžko. Nejspíš by se k nim nakonec přidali, což by samozřejmě zvýšilo naše ztráty a urychlilo kapitulaci. S odstupem doby je to paradoxně další důvod, proč jsme měli s Němci bojovat. Dneska by asi stěží mohl pan Posselt, ta obtloustlá karikatura Hitlera, líčit v Evropském parlamentu Sudetské Němce jako ukřivděná neviňátka, což se mu velmi chytrou rétorikou tak znamenitě daří.

Kde je česká armáda?

   Než se k tomu dostaneme, tak na začátek spíš: Kde je český národ? Řeknete si – blbá otázka. Ale ne tak docela. Uvědomme si, že v roce 1938 existoval za posledních 318 let svébytný český národ jen nějakých 20 let. Zbylých 298 o něm téměř nikdo nevěděl. A tudíž neměl ani armádu. To samozřejmě neznamenalo, že by v cizí uniformě a za cizí zájmy neumírali jeho mužové ve válkách proti Švédům, Turkům, Prusům, Srbům, Rusům, Italům – zapomněl jsem snad na někoho? Za jediné „české“ vystoupení by se dalo pokládat jen ovládnutí Bajkalsko-amurské magistrály legionáři, i když to byli původně rakousko-uherští vojáci a velel jim Francouz.

Tak se ukažte

   Po 28. říjnu 1918 bylo všechno jinak. Měli jsme svůj stát a vládní garnitura si i přese všechny politické nesváry a počáteční pacifistické utopie uvědomila výbušnost regionu a obtížnou bránitelnost země, a tak měla armáda nakonec docela zelenou. Zbrojovky jely naplno a tehdejšímu ministrovi zahraničí Edvardu Benešovi říkali jeho kolegové z jiných zemí hanlivě obchodník se zbraněmi, protože to byl i velmi dobrý vývozní artikl. V roce 1935 vzniklo Ředitelství opevňovacích prací a co a kolik toho stačili jeho pracovníci postavit za pouhé tři roky, to budí úctu a obdiv ještě dnes. Ale něco pořád chybělo. Ano, chyběla jednoznačná demonstrace síly, tedy jinými slovy řečeno – že to s tou obranou země myslíme opravdu vážně.

Fatální selhání

   To se však nestalo. Podvolili jsme se mnichovskému diktátu a vyklidili Sudety. Pěkně to vykreslil jeden z dílů televizní minisérie hraných dokumentů „České století“. Zůstali jsme sami a s radostí by se na nás vrhla asi většina našich sousedů. Rozhodnutí presidenta Beneše se zdálo být jako nejrozumnější řečení. Ovšem s nedozírnými následky. Možná si to dost dobře neuvědomujeme, ale od té doby máme pověst těch, kteří když se zadupe, zalezou do děr. Dobré je srovnání s našimi sousedy a blízkými Slovany – Poláky. Ti se s Němci (a Rusy, na to nezapomínejme) utkali. Jeli na koních proti tankům a svět se jim smál. Dneska i oni přesedlali na tanky a svět se už moc nesměje. Vojska Varšavské smlouvy k nám 21. srpna 1968 bezostyšně napochodovala, zatímco v revolučních dobách polské Solidarity radši v tichosti počkala, až si to Poláci nějak vyřeší sami.

   Podle oficiálních údajů zahynulo během okupace 1939-45 na popravištích a v koncentračních táborech asi 300 tisíc Čechů a Slováků. Kdyby padli v obranné válce proti Němcům (to by jich ale bylo asi o dost víc), možná bychom teď nebyli občané druhé kategorie. Trochu mi to připomíná Churchillův výrok o Mnichovské dohodě: „Rozhodovali jsme se mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme hanbu a budeme mít válku.“ Takže za ty mrtvé: „Rozhodovali jsme se mezi přežitím a smrtí. Zvolili jsme přežití a dostali jsme smrt.“ Zajímavé by bylo vědět, kolik z nich jen proto, že je udal závistivý (a mstivý) spoluobčan.

Kořeny

   Kde se vzala ta „zbabělost“? Záměrně to píši v uvozovkách, protože to není skutečná zbabělost, to je jen taková naše specifická národní doktrína. Aspoň mi to tak připadá. A důvod? Docela prostý. My jsme totiž za těch skoro 300 let od Bílé Hory úplně ztratili vztah ke své zemi (jestli jsme vůbec před tím nějaký měli). A je to logické, když nám těch 300 let ta země vlastně ani nepatřila. Je nám docela jedno, co se s ní děje. A že nemám pravdu? Ale jděte… Už jsme si nechali vydrancovat stříbro a uran, ještěže to uhlí teď už skoro nikdo nechce a ropu vlastně ani nemáme. Dopustili jsme praktickou likvidaci českého zemědělství a textilního, obuvnického, strojírenského a zbrojního průmyslu, cukrovarnictví a výroby traktorů a nákladních automobilů. Zahraniční firmy tady necháme dělat si, co se jim zlíbí (hlavně to, co by si „doma“ nemohly dovolit ani náhodou), nedodržovat naše zákony a peníze vydělané zaměstnáváním našich lidí, které se spíš blíží zotročování, v klidu vyvážet do mateřských zemí nebo daňových rájů, to je nakonec jedno… A to vše za vydatné pomoci našich vlastních lidí, kteří za jidášský groš budou klidně vykořisťovat své bližní a škodit své rodné zemi.

Lokajství

   To je to správné slovo. Lokajové. Jaká je definice lokaje? Já bych ji vyjádřil trochu jadrnějším jazykem, tady se to bude hodit: Buzerovat a vyvyšovat se nad těmi dole a posluhovat a lézt do zadku těm nahoře. A k tomu neustále soupeřit mezi sebou, kdo je lokaj nad lokaji. Ale my jsme to lokajství navíc ještě dotáhli k naprosté dokonalosti. Lokajové na všech stupních košaté lokajské hierarchie totiž už dávno zjistili, že se situace může otočit (a dost často se tak i stalo), a pak je těžké zachovat před svými spoluobčany svou lokajskou tvář, zejména před těmi „dole“. A tak přidali něco křišťálově čistého, několikrát destilovaného alibismu. „To ne my, to ti nahoře nám to poručili!“ nebo velmi časté: „Vždyť já to dělám pro vás, já vás vlastně zachraňuji, jiný na mém místě by s vámi jinak zatočil!“ Jako bych to slyšel…

Za někoho se schovat

   To je vlastně na lokajství to nejdůležitější. A my jsme si na to už tak zvykli, že nejsme schopni ani jiným způsobem fungovat. „Vládnout sami sobě? Vy jste se snad zbláznili! To bych musel dělat vlastní rozhodnutí a nést za ně zodpovědnost!“ řekne profesionální lokaj a začne se poohlížet, za koho by se schoval. Zvát si na řešení svých vnitřních problémů cizí kamarády a pak se strašně divit, že to špatně dopadlo, je takový náš národní koníček. A nepomohou kupodivu ani hořké osobní zkušenosti. Marně lámal kníže Svatopluk pruty, aby synům ukázal, že nemají zrazovat jeden druhého, když to samé provedl svému strýci Rostislavovi a málem na to doplatil. Nestačilo ani skoro 300 let Rakouské, posléze Rakousko-Uherské monarchie. Na archivním filmovém dokumentu ze 16. března 1939 je plný Václavák hajlujících lidí. Věříte opravdu, že to byli samí Němci? A po válce, která následovala, zase pro změnu „Se Sovětským svazem na věčné časy“. A když „věčnost“ těch časů ani přes jeden „zvací dopis“ nevydržela, tak co nejrychleji do EU, i za cenu prachbídně vyjednaných podmínek, na což doplácíme dosud.

Marťani

   Vzpomínáte si na bývalého premiéra Jiřího Paroubka? Jak v průběhu jedněch opět nic neřešících voleb tvrdil, že bude vládnout třeba s Marťany? Ó, jak trefně (a možná nechtěně) s naprostou přesností charakterizoval českou náturu. Živě si to dovedu představit… Ještě by se pod náčelníkem Marťanů neohřála na Pražském Hradě židle a už by u Matyášovy brány stála fronta zástupců nejrůznějších „zájmových“ skupin, kteří by mu velmi přesvědčivě vysvětlili, že když budou vládnout spolu, tak to teprve těm vzpurným Čechům ukáží k úplné oboustranné spokojenosti. A co když ti Marťani nepřiletí? Nevadí, tak si najdeme jiné…

Hořké důsledky

   Ty poznáváme denně. Svět se totiž velmi pozorně dívá a bezostyšně toho využívá. Vědí, že se tu nikdo nikoho nezastane a za úplatek lze dosáhnout téměř čehokoli. Stali jsme se občany druhé kategorie. Nejlépe je to vidět při jakékoli konfrontaci se „západní“ cizinou. Každý si na nás dovolí, protože se nedokážeme sami za sebe rázně postavit. Vzpomínáte si, když u nás začátkem 90. let minulého století zatli jakéhosi německého pedofila? Okamžitě „naklusal“ právník z Německa, aby na případ „dohlédl“. Ne že by byl dotyčný pedofil nevinný, on už byl v Německu za stejnou věc trestán, ale co kdyby se přece jen podařilo vyrvat ho alespoň ze spárů české justice. To se Čechovi v cizině stát nemůže. A to ani v případě, že by ho stíhali zcela nevinně. A až své dluhy dostaneme tam, kam Řekové (a to dozajista dostaneme, když státní dluh stále narůstá), tak nepočítejte s tím, že se s námi budou mazat jako s těmi Řeky. Nastoupí tady nekompromisně úředníci z MMF a za pomoci našich vlastních lidí, jak jinak, nám naordinují takovou „zeštíhlovací“ kůru, až se budeme divit.

   Nemá cenu tady provádět výčet všech škod a křivd, které jsme svým nezájmem nebo pro osobní prospěch této kdysi krásné zemi způsobili. Svět vidí, že to tak funguje, a podle toho se k nám chová a chovat bude, pokud se sami nezměníme a nezačneme, tak jako ostatní, držet pospolu a podporovat jenom své zájmy. Ne pomocí nějakých předpisů, které nakonec stejně nikdo nedodržuje a navíc jsou v rámci evropské integrace napadnutelné. Ale v tichosti, důsledně a všichni bez rozdílu, koneckonců tak, jako to už dlouhá léta dělají Němci, Francouzi nebo Rakušané. A hlavně na sebe nežalovat a nehledat zase v cizině „zachránce“. Jsme však toho ještě schopni?