„Dálnice“ z Kroměříže do Otrokovic

je čítankovým příkladem toho, jak státní správa řeší případy, kde se jí pečování o blaho nás, daňových poplatníků, nějak ne a nedaří.

   To bylo slávy, když se tento úsek dálnice v prosinci loňského roku otevíral. Politici, ministerští úředníci, zástupci dodavatele a další členové klaky sice museli mrznout v první zimní vánici, ale obyvatelé Hulína jim dozajista blahořečili. Konečně se jejich městečkem, kde se kříží frekventované silnice z Bystřice p.H. do Kroměříže a z Otrokovic do Přerova, přestalo od časného rána do pozdní noci valit tisíce aut a kamionů. Nepoměrně menší radost však projevovali občané Kroměříže. Dálnice kolem jejich města vedla i před tím, ale místo aby sloužila jako obchvat, tak díky zpoplatnění se auta dál vesele motají mezi kulturními památkami zapsanými v seznamech UNESCO. Podobné vystřízlivění se brzy dočkali i obyvatelé Otrokovic, když i jim posléze zpoplatnili dálniční obchvat města. Apelace na ministerstvu dopravy byly marné. Peníze jsou až na prvním místě a konec konců ministerští úředníci přece v Otrokovicích ani v Kroměříži nebydlí. A doma v Praze si to už ohlídají.

   Přese všechno převládala euforie. Konečně je Zlín spojen se „zbytkem světa“ dálnicí, což je jistě důležitý krok k tomu, aby se vymanil z role zapomenutého pohraničního městečka, kterou bohužel po rozdělení federace a pádu Svitu, dříve Baťových závodů, zastává. Tato euforie však netrvala dlouho. Krátce po slavnostním otevření, byť jen do zkušebního provozu (jak hlásaly světelné cedule nad dálnicí), se kousek za Kroměříží objevily dopravní značky snižující rychlost na 100 km v hodině. Teprve z celostátních sdělovacích prostředků se  obyvatelstvo milostivě dovědělo, že je to kvůli sporu mezi ministerstvem dopravy a Skanskou, zda jsou podél vozovky namontována homologovaná svodidla, či nikoli. A dokud se to nevyřeší, tak prý preventivně kvůli bezpečnosti nás, uživatelů dálnice, se rychleji jezdit nesmí a šmidra.

   A teď jsme u kadlubu věci. Někde mezi projektantem, dodavatelem a investorem se stala chyba a kdo to odskáče (povšimněte si, že jsem zůstal slušný)? No samozřejmě ten, kdo je v tom nevinně, občané tohoto prapodivného státu. Tak my si ze svých daní (draze!) platíme lidi, kteří mají toto všechno pohlídat, a když selžou, tak my jsme biti! Přesně podle krásného výroku Vlasty Buriana ze dvou starých černobílých komediích (To neznáte Hadimršku a Katakomby), když při povyšování v úřadu děkuje svým chlebodárcům slovy: „Doufám, že naděje ve mě vložené nezklamete.“ To je velmi přesné. Naděje v ně vložené se nekonaly, tak jsme vlastně na vině my. Jak je možné, že se svodidla řeší, až když je stavba v provozu? Co dělali projektant a investor na tzv. kontrolních dnech, které musí u stavby takového rozsahu pravidelně být? Jak je možné, že to pustili, byť by to byl provoz pouze zkušební?

   A tak čas pomalu plyne, vy se šinete po „dálnici“ stovkou a můžete se kochat, jak po souběžné komunikaci jezdí auta rychleji, protože jim to stav vozovky a nepřítomnost Policie ČR dovoluje, a přemýšlíte, jak dlouho bude ještě trvat, než za A) se rozhodne, zda svodidla jsou či nejsou homologována a za B) když nejsou homologována, tak kdy je dodavatel vymění, což by se za rozumného a postupného omezování provozu jistě dalo již dávno udělat, zvláště když počasí skoro celý leden bylo takové předjarní. Na jednu věc však pánové nezapomněli a dobře si ji ohlídali: vstup jen s dálniční známkou, popř. jen přes mýtnou bránu, vše dle typu vozidla. Nezlobte se na mě, ale je nehorázné vybírat peníze za něco, co tím vlastně není. Než vyřešíte ta svodidla, pane ministře Bárto, mohl byste vyřešit alespoň takovou maličkost. Na nájezdech na tuto „dálnici“ přidat dodatkové tabulky: Bez poplatku.