Čas naděje…?

V síti konečně uvázla větší politická ryba a jednomu z kmotrů zase zamlely Boží mlýny. Teď už konají orgány činné v trestním řízení, jak zní oblíbená floskule, a národ je po dlouhé době v nadějném očekávání, že snad dojde i na ty nedotknutelné.

     Ano, samozřejmě, jedná se o Davida Ratha a Romana Janouška. V krátkém časovém odstupu dva spolu na první pohled nesouvisející případy dvou zřejmě i nesouvisejících lidí, které však vykazují nejednu překvapivou podobnost. Oba totiž patří k mocným našeho (malého českého) světa, o nichž (malý český) člověk všeobecně předpokládá, že na ně nějaká (malá česká) spravedlnost prostě nemá. A přece – svitla naděje. Protože jsem na tomto (malém českém) světě už nějaký ten pátek, dost mi to připomíná jedno období našich pohnutých dějin. Rok 1968. To byl také rok nadějí…

     Začalo se tehdy otevřeně mluvit o chybách a přehmatech režimu, dokonce i nějaké lidi (= komunisty) rehabilitovali, komunistická státostrana se snažila zbavit největších lemplů, křiváků a vyžírků a bylo to vidět i na komunální úrovni. Měnilo se vedení podniků, hlásala se větší otevřenost (kapitalistickému) světu a uvažovalo se i o obnovení drobného soukromého podnikání. Technický a technologický propad ve srovnání se Západem nebyl ještě tak veliký, kybernetika byla nazývána buržoazní pavědou jenom chvíli a lidi začali opět věřit, že by to mohlo fungovat. Veškeré naděje pak skončily pod pásy sovětských tanků. Když se mě dneska zeptáte, kdy umřel socialismus v Československu, tak to nebylo 17. listopadu 1989, ale 21. srpna 1968. Proč? V ten den v něj totiž lidi přestali věřit.

     A ta podobnost? Jestliže kauzy dr. Ratha a p. Janouška skončí zase do vytracena, tak lidé už definitivně (pokud to neudělali už dávno) přestanou věřit i tomu, čemu možná začali věřit právě po 17. listopadu 1989. Parlamentní demokracii a tržnímu kapitalismu. Z parlamentní „vlády lidu“ se stala spíše vláda jen toho parlamentu (a vy lidé nás volte, ale jinak nám do toho moc nekecejte) a tržní kapitalismus je jen o tom, co nejvíc „trhnout“ na těch druhých, a to i na mezinárodní úrovni. Už je jedno, jestli pak přijdou komunisti, fašisti nebo islám. Hlavně, že s tím (= korupce a rozkrádání) zatočí nebo to alespoň přesvědčivě slíbí. Možná, že sebrat všechno všem a bohatství učinit trestným činem se opět stane požadovaným řešením jako za minulého režimu. Nebo bude lepší rovnou obnovit protektorát Böhmen und Mähren, tentokrát pod rouškou další spolkové země Německo?

     Vyhlídky na uchování nadějí nejsou nijak závratné. Pan Janoušek na svobodě si již zajisté za vydatné pomoci nabídky finanční kompenzace a právních zástupců obou stran opatřil oficiální verzi celého případu, která ho rozhodně ochrání před zaslouženým vězením. Ono konec konců ruku na srdce – kolik nul by stačilo aby měla částka, za kterou byste byli ochotni před soudem svatosvatě odpřísáhnout, že jste mu pod to auto skočili v sebevražedném úmyslu, a když se to nepovedlo, tak i když těžce zraněni, jste mu ještě nalili láhev kořalky do chřtánu? Vzpomínáte na nádhernou komedii Svatby pana Voka s Milošem Kopeckým v hlavní roli? V jedné scéně se ho tam jeho bratr (Otakar Brousek) ptá: „Jak jsi to dokázal?“ „Jemnou diplomacií za cenu nezměrných finančních obětí,“ kontruje krásně Kopecký. Nesmrtelné.

     Pan doktor Rath to má na první pohled těžší, sedí ve vazbě, ale zase o to více toho ví. Nemyslím tím medicínu. A kdyby začal mluvit – no Pán Bůh s námi a zlé pryč! A tak se na tom taky pracuje. Zvolna, ale usilovně. Zatím ho vyrvali jen z pařátů paní doktorky Bradáčové a jak se tak ten případ blíží k panu doktorovi Rampulovi, tak se s každým čtvercem té zmenšující se vzdálenosti zmenšuje i pravděpodobnost, že budou Rath a jeho kumpáni potrestáni. On pan doktor Sokol nehájí největší lumpy naší malé české země jen tak zbůhdarma. Připomíná mi to kterýsi z dílů populárního seriálu Kriminálka Las Vegas. Když nešlo znevěrohodnit důkazy, tak se znevěrohodnil alespoň způsob jejich získání nebo nejlépe přímo osoby, které je získaly. Zase se rozpráší jeden fungující kriminalistický tým a paní doktorka Bradáčová má ještě velké štěstí, že už k nám nepatří Zakarpatská Rus. Mohla dělat „za odměnu“ až do důchodu státní zástupkyni v Koločavě.

     Jedna poznámka na konec. To, co se v současnosti kolem nás děje, připomíná tzv. run na banku. Spousta lidí v politice a státní správě jasně vidí, že se dveře pomalu zavírají – peněz ubývá a lepší to nebude. A dobře vědí, že za to, co tam léta vyvádějí, budou jednou nuceni zmizet za hranice i s celou rodinou. Ale na to nestačí milion, ani deset. Nejlépe padesát nebo sto, dobře ulitých v nějakém daňovém ráji. A tak se začíná krást ve velkém, bezhlavě, bezostyšně a mnohdy i bez pudu sebezáchovy. Teď nebo nikdy.

     Jo, a nemyslete si, že „socialismus s lidskou tváří“ je můj ideál. Dnes vím stejně jako vy, že by to, tak jak tak, dopadlo špatně.