Američané radí, jak na diktaturu. Ale co o ní vlastně vědí?

V MF dne 8. července vyšel článek Naomi Wolfové „Jak to dělá diktatura, když vám jde po krku“, v němž se vyjadřuje k povolebním demonstracím v Iránu. Analýza situace je velmi zajímavá, ale její „rady“ mi připadají tragikomicky naivní.

   Celé to tak pěkně zapadá do početné plejády podobných moudrých úvah a ponaučení, které k nám čas od času připutují od našich nových západních přátel. V jejich očích jsme my, Češi (ale i Slováci, Poláci a Maďaři), často chápáni jako takoví trošku zaostalí prosťáčci, kteří k „jejich“ modelu demokracie a „jejich“ výkladu světa jaksi ještě nedospěli, a měli by k nim proto jen v úžasu vzhlížet a bez diskuzí přijímat všechno, co se jim od nich milostivě dostane.   

   Panuje dokonce takový názor, že je pro nás (tím se myslí všechny postkomunistické země) západní typ demokracie zatím zcela nevhodný a nejlepší by byla osvícenská monarchie. S tím ovšem musím, bohužel, při pohledu na tragikomedii odehrávající se v našem parlamentu a senátu jen a jen souhlasit. Vzpomínaný přezíravý přístup má však na druhé straně i své meze. A ty zřetelně vystupují na povrch v případě, že se jedná o jejich představy o diktatuře a vztah k totalitním režimům. Zde se v plné nahotě ukazuje masivní převaha našich zcela intimně osobních a dlouholetých zkušeností s takovými režimy (možná by stačilo jednotné číslo – takovým režimem – podstata byla vždy stejná, měnila se jen forma) na rozdíl od až dětinské prostoty a naivity mnoholetou a nepřerušenou demokracií úplně zblblých našich západních přátel v čele s USA.  

   Ale vraťme se k článku Naomi Wolfové. Pro svou břitkou analýzu a objevná ponaučení včetně optimistických závěrů si vybrala nepokoje, které vyvolaly v Teheránu výsledky prezidentských voleb. Situace až vzdáleně připomíná tzv. Palachův týden v lednu 1989. V čem? V lecčems. O nějakém všelidovém povstání nemůže být ani řeč. Demonstruje se v nevelkém počtu, a to zejména v hlavním městě. „Venkov“ se v lepším případě bojí, v horším stojí na straně establishmentu. K nastolení „pořádku“ pak stačí policie posílená o něco podobného našim Lidovým milicím, což je pouze jen prosté využití starořímského hesla „divide et impera“, čili „rozděl a panuj“, které bylo, jest a bude vždycky jedním z pilířů každé diktatury (a nejen jí). Za týden je po všem a zůstanou jen mrtví, zranění a uvěznění, k tomu pak vzletné představy paní Wolfové na téma „nebude-li pršet, nezmoknem“.  

   Proč tomu tak muselo být a proč se paní Wolfová tak tragicky mýlí? Protože s největší pravděpodobností nemá s diktaturou žádné zkušenosti. Ne že by si o tom nenastudovala všechny dostupné prameny a nenavštívila nejeden totalitní stát. Tím myslím to, že v diktatuře nikdy nežila. Tedy nežila dlouhodobě a fatálně. Bezvýchodně a bez naděje na změnu nebo únik. A že si tím alespoň udrží patřičný nadhled? Pochybuji.  

   Jak to tedy ve skutečnosti funguje? Začnu trochu ze široka. V závěru divadelní hry Voskovce a Wericha Těžká Barbora hodnotí Werich situaci Eidamských: „Nó, voni někoho zabijou a někomu dají najíst a vono se to poddá…“ To je ovšem velmi přesná definice podstaty vládnutí. Vždycky je někdo bit a někdo se má dobře. A délka trvání každé vlády, ať demokratické či totalitní, nakonec závisí na tom, jaký poměr mezi těmi „zabitými“ a „nakrmenými“ zvolí. Musíme si uvědomit, že diktatury konce 20. a začátku 21. století jsou již daleko sofistikovanější než tomu bylo dříve. To nejsou žádní Neronové, Atillové a Čingischánové. Bez těch „zabitých“ se to sice neobejde, ale ti „nakrmení“ jsou chytře vmanipulováni do stavu, kdy sami od sebe řeší ty, co jsou na „zabití“, a totalitní vláda je v tom skoro „nevinně“.  

   Nejmocnějším nástrojem moderní diktatury je naprostá kontrola celé společnosti pod heslem „co můžeš, ovládni, a co nemůžeš ovládnout, tak alespoň měj o tom stálý přísun informací“. My jsme to zažili ještě zcela nedávno, kdy kdejaký spolek zahrádkářů, filatelistů a rybářů musel mít v čele „straníka“, tedy člena komunistické strany. Neoficiální spolky a organizace byly prošpikovány sítí špiclů a donašečů a jejich naivní členové často ani netušili, že někde nad nimi na tribuně stojí již drahně dlouho řádně informovaný césar a stačí otočit palcem dolů a skončili u výslechu, jen to fiklo. Myslím, že řada tzv. disidentů by mohla vyprávět celé zkazky o tom, jak StB věděla o jejich akcích dřív, než se vůbec stihli vyrozumět mezi sebou. Nebezpečné bylo vyjádřit svůj názor i v kruhu přátel nebo rodiny. Nikdy jste nevěděli, kdo to někam „práskne“.  

   K tomu ale potřebuje diktatura nemálo loajálních pomahačů. Kde je vezme? Snadněji, než si paní Wolfová možná myslí. „A koukej mít na své straně všechny ukřivděný, ublížený a neschopný“, radí děda Potůček v podání skvělého Lubomíra Lipského v prastarém televizním seriálu „Tři chlapi v chalupě“ svému synu (hraje ho Skopeček), jak úspěšně starostovat v jejich rodné obci. Lépe by to snad ani vyjádřit nešlo. A co ti schopní? Z těch diktaturu nejvíc zajímají ti schopní všeho a ti přijdou sami a rychle. A když se k tomu přidá ještě vražedný koktejl závisti, zášti a pomstychtivosti, je dokonalý totalitní režim na světě.  

   Moderní diktatura založená na pozorném studiu předností a chyb diktatur předešlých sice funguje mnohem efektivněji než ty před několika málo sty lety, ale přesto si „své jisté“ musí patřičně hlídat. To zabere často většinu sil a prostředků celé takové společnosti, takže se dříve či později začnou projevovat nejrůznější problémy, většinou ekonomické. Ty se vyřeší velmi jednoduše tím, že se pomocí nedostatku ještě zvětší materiální rozdíly mezi lidmi, tentokrát na základě „věrnosti“ režimu. Zase jsme u toho „divide et impera“. I ten relativně rovnostářský socialismus toho s úspěchem využíval. Když se zdražovalo, vojáci, policajti a horníci dostali vždycky přidáno, což bylo samozřejmě trnem v oku ostatnímu „pracujícímu lidu“. Ale ani ti vojáci a policajti nebyli spokojení, záviděli řemeslníkům, že si přivydělávají „na fuškách“, což oni nemohli. Celé by to bylo na tlustou knihu, nechci se v tom teď nimrat.  

   Na vrcholu své slávy dosahuje moderní diktatura situace, kdy se ve společnosti prakticky nic neděje bez vědomí a vůle vládnoucí kliky a jejich pomahačů. Represivní aparát funguje bezchybně, drtivá většina obyčejných lidí se bojí a těch pár odvážlivců buď „sedí“, anebo jsou pod takovou kontrolou a tlakem, že jsou rádi, že alespoň žijí. Takový režim, vážená paní Wolfová, je reálně neporazitelný. Tím myslím nějakou revolucí „zevnitř“. Možná vojenským útokem zvenčí jako např. v případě Saddámova Iráku, ale na „všelidové povstání“ zapomeňte. Přesto má každý totalitní režim svoji Achilovu patu. Tou je nespokojenost jeho vlastních protagonistů nebo alespoň jejich části. Jednou jim začne vadit sám diktátor, jindy masivní popravy vlastních lidí (v tom má paní Wolfová pravdu) a nakonec i to, že chtěli být bohatí, ale bohužel se dali do služby nějaké marxistické ideologie. Abych to shrnul: Diktatury mohou porazit jen sami diktátoři.  

   A nakonec ještě jednu poznámku k přístupu „západu“ k současným totalitním režimům. Jestli si někdo myslí i v 21. století, že nabídka nějakých „nových začátků“, „restartů“ a „červených čar za minulostí“ bude totalitními režimy (Írán) nebo jejich pohrobky (Rusko) chápáno jinak než slabost „západu“, a tudíž důvod nejen k pokračování zlotřilého chování, ale dokonce i k jeho dalšímu stupňování, tak se šeredně, ale opravdu šeredně mýlí. Je jen škoda, že signály, které „východní“ politologové a politici občas na toto téma vysílají, zůstávají jen hlasem volajícího na poušti.