Otevřený dopis divadelním a filmovým tvůrcům

       Podnětem k napsání těchto řádků byla jistá rozhlasová relace, ve které proběhl rozhovor s herci, po absolvování úspěšné premiéry nové divadelní hry.

       Není v podstatě vůbec nutné konkretizovat, o jakou rozhlasovou relaci nebo premiéru vlastně šlo, protože problém, odkrytý tímto rozhovorem, je v divadelní či filmové praxi, a vůbec ve všech současných uměleckých aktivitách, problémem obecným.

       Kromě běžných otázek, které se kladou při podobných příležitostech, byla jedna z účinkujících vyzvána k zaujetí osobního postoje k množství vulgarit, nacházejících se v její roli, ale v podstatě také v celé, takzvaným "netradičním" způsobem zpracované hře. Dotyčná paní upřímně odpověděla, že s něčím podobným má osobně dost velké problémy, a proto zpočátku upadla do velkých rozpaků, jak se k dané roli postaví. Po určitém vnitřním boji, jakož také pod tlakem celé koncepce zpracování díla ze strany režiséra, v ní nakonec přece jen zvítězila profesionalita, protože si nakonec uvědomila, že její úlohou jako herečky, je věrné zobrazování všech postav, které nám každodenní realita přináší. Ať již jsou pozitivní nebo negativní. Jednoduše: povinnost je povinnost, i když to člověka nejednou stojí velkou míru sebe přemáhání.
 
       Takový je tedy reálný stav v postojích mnoha, zatím ještě zdravě uvažujících herců, k obecnému jevu vnášení vulgarit a obscénnosti na jeviště divadelních scén. Celá problematika je však mimořádně vážná, a to zejména ve vztahu k prosazování podobných názorů, postojů a modelů do hodnotové struktury našeho národa! Jde tu totiž o principiální postoj k osobnímu vypořádání se s ostrým rozporem mezi vnitřně, zejména u čistších jedinců, jasně vyciťovaným odporem vůči podobným výstřednostem na jedné straně a vnějším tlakem, který nutí člověka k překonání tohoto silného vnitřního nesouhlasu prostřednictvím argumentace o profesionalitě a plnění povinnosti na druhé straně.
 
       Jedná se zde tedy přímo o ukázkový příklad konfliktu mezi svědomím a povinností! Hrůza a zděšení se však musí zmocnit každého hloubavého člověka, když si uvědomí, že tento konflikt se v současné době řeší prosazováním povinnosti na úkor svědomí. Pokud se vám slova hrůza a zděšení zdají být neadekvátní, jen si vzpomeňte na ani ne tak dávnou dobu poslední světové války a na hrůzy, které se děly po celé Evropě. Jen si vzpomeňte na koncentrační tábory, na masové, systematické vyvražďování obyvatelstva a na mnohé jiné nelidské činy, provedeny v profesionálním plnění svých "povinností"!
 
       Také tehdy, v zmiňované strašlivé válce, byli mnozí lidé nejednou konfrontováni s rozhodnutím, zda uposlechnout vlastní svědomí, nebo profesionální hledisko splnění povinností. Ale skutečnost, že takzvaná "profesionalita" nakonec téměř vždy zvítězila a svědomí bylo pod různými záminkami umlčeno, právě tato politováníhodná skutečnost způsobila to obrovské množství zla, které by při respektování tichého hlasu vlastního nitra nebylo možné provést.

        Dokonce také v Norimberském procesu se mnozí z fašistických pohlavárů snažili ospravedlnit své jednání argumentací, že si v podstatě pouze plnili své povinnosti. Ale jak víme, i přes jejich "vzorné plnění povinností" byli mnozí s těchto "dobrých pracovníků" uznání vinní ze zločinů proti lidskosti.

       Je však zarážející, smutné, ba přímo děsivé, pokud myšlenkové pochody a zvrácené postoje v řešení rozporů ve vztazích svědomí a plnění povinností jsou i ve 21. století naprosto totožnými, jakými byly i v době temna, kterou představoval v nedávné době již zmíněný fašismus. Žel, jak vidět, lidstvo se vůbec nezměnilo a nepoučilo, neboť i přes nevýslovné utrpení, pramenící z tohoto postoje, zůstává vnitřně i nadále stejné. Stále je totiž mylně přesvědčeno, že plnění povinností a profesionalitu lze bez tragických následků klást nad cit a svědomí. Podobné názory však nejsou ničím jiným, než zaručenou a jistou cestou do záhuby, jak si je to možné v uvedeném historickém kontextu nakonec také zcela exaktně ověřit.
 
       Pokud bychom však byli jen trochu vnímaví a dokázali si vzít z této bolestné historické zkušenosti přiměřené ponaučení, museli bychom přece pochopit, že všude, kde dochází při plnění  našich povinností k vnitřnímu nesouladu s tichým hlasem vlastního svědomí, jedinou správnou cestou řešení tohoto dilematu je jednoznačný příklon k tomu, co ve svém nejhlubším nitru pociťujeme jako správné. To je jediná, neomylná cesta k lidskosti, k budování čestných, šlechetných a plnohodnotných vztahů ve společnosti, v národě, a nakonec i na celé planetě.

       Mnozí si jistě nyní řeknou, že v divadelní tvorbě, o které byla na počátku řeč, nemůže zmíněný přístup nadělat v širokém kontextu celospolečenského dění žádné výraznější škody. Opak je však pravdou! Pokud jsou totiž takové postoje ve společnosti živeny a vědomě se s nimi pracuje, deformuje takovýto zkreslený postoj vědomí celé společnosti, zasahujíc zhoubným způsobem do všech oblastí pracovního, společenského i osobního života národa.

       Prozatím jsou tedy tyto principy činnými a zjevnými pouze v oblasti "uměleckého" života. Uvažoval však někdo nad tím, co se asi stane s lidstvem, pokud se bude v podobném duchu myslet a dokonce jednat také v jiných oblastech života? Třeba v takových resortech, jako je bezpečnost a obrana?
 
       Ať tedy každý sám za sebe zkusí objektivně zvážit, zda popsaný způsob myšlení a řešení konfliktu mezi svědomím a povinností ve sféře současné divadelní praxe, nad kterým mnozí jako nad malichernosti mávnou rukou, bude skutečně malicherností, pokud se stane modelem řešení problémů také v oblasti soužití mezi národy, v oblasti řešení vnitrostátních i mezistátních rozporů, nebo v oblasti vojenské strategie?
 
       Žel, podceňováním zmíněných „malicherných“ skutečností si naše civilizace řeže větev sama pod sebou, a je proto nanejvýš nutné vnést jednou provždy jasné světlo do postoje lidstva k řešení odvěkého dilematu vzájemného vztahu povinnosti a svědomí.

   Svědomí a povinnost! Čemu dát přednost? Kdo se v tomto textu dopracoval až sem, bude již mít dostatečně jasno, na kterou stranu by se měl přiklonit člověk, respektující vlastní lidskou důstojnost. Ano, celé dějiny civilizace planety Země by vypadaly úplně jinak, kdyby byli lidé méně věrní bezduchému plnění svých povinností a více naslouchali hlasu vlastního svědomí! Neboť právě prostřednictvím svědomí k nám tiše promlouvá něco vyšší, všeobsáhlejší a nadčasové. Něco, co vždy sleduje a sledovalo pouze jediný cíl - osobní dobro jednotlivce a obecné blaho národů celé planety. Svědomí je něčím neuvěřitelně cenným, je kompasem, schopným ukázat jediný správný směr i ze zdánlivě bezvýchodně spletitých a zmatených situací. Nejvyšší devizou člověka i celého lidstva není tedy paradoxně ani nebývalý rozmach vědy a techniky, ani rozsáhlé rozumové poznání, ani příznivé hospodářské nebo ekonomické ukazatele, ale pouze schopnost naslouchat a řídit se tichým, vnitřním hlasem, schopným s neomylnou přesností rozlišit správné od nesprávného a dobré od špatného. Tichým hlasem, kterým je naše svědomí! Neboť všechny výše zmíněné civilizační výdobytky se i tak nakonec musí dříve nebo později obrátit proti lidstvu samotnému, musí nás zničit, pokud nad tyto hodnoty nepostavíme tichý hlas svědomí.
 
       Vážení divadelní tvůrci, režiséři, herci, scénáristé, dramaturgové, ale v podstatě také lidé všech ostatních profesí. Popřejme si, abychom se stali lidmi plnohodnotnými. Lidmi, kteří se nedají nikým vmanipulovat do skutků a jednání, vnitřně se jim příčícího. Správná cesta je totiž pouze jediná! Je to cesta hlasu vlastního svědomí! Hlasu, sice tichého a nenápadného, který lze velmi snadno překřičet zvenčí a různými "rozumnými" argumenty znejistit a zpochybnit, avšak hlasu, který jediný na rozdíl od všech ostatních, chce člověku opravdu dobře. Neboť nic jiného, ať by to bylo jakkoliv hlučné, učené a rétoricky obratné, nelze plnohodnotně nadřadit nad toto vnitřní cítění, které, jak se zaručeně dříve nebo později ukáže, mělo nakonec vždy pravdu.

       Popřejme si, abychom se vždy rozhodovali správně, abychom navzdory všemu a všem, zůstali věrni své nejvnitřnější podstatě a nemuseli pak nikdy snášet neblahé důsledky svého omylu, které mohou být někdy zničující.