Ztracení ve smyšlených světech! Dejme si na to velký pozor!

   Lidé si vytvářejí mnoho iluzí ve svých citech a myšlenkách. Pak v nich žijí a jejich iluze ovlivňují jejich pohled na život. 

   Po smrti se však jejich vnitřne živeny iluze stanou stejně hmatatelnou realitou, jako je náš současný materiální svět.

   Bude to tak věrné a skutečné, že si to nebudeme moci uvědomit a rozpoznat to. Staneme se tak vězni iluzorní reality, ve které se uvízneme, dokud to nepřehlédneme a sami se z ní nevysvobodíme. Nebo dokud v ní naše duše nakonec nezahyne.

   Smrt duše je však mnohem horší, než smrt těla, protože představuje definitivní a nevyhnutelnou záhubu osobnosti. Aby k ní nedošlo, vznikl tento text.

   Celým univerzem a všemi její úrovněmi proudí Boží síla. Proudí také k člověku a člověkem, což znamená, že tato živá síla oživuje a přivádí k životu vše, co z člověka vychází. Oživuje naše city i myšlenky, a vytváří živé citové a myšlenkové formy. Živé formy vyjadřující to, co cítíme a myslíme.

   Ve vztahu ke každému lidskému jednotlivci to znamená, že jsme vládci, budující svými city a myšlenkami vlastní říši. V této říši, nebo v tomto světě žijeme na zemi vnitřně, prostřednictvím našeho citového a myšlenkového života.

   Po smrti a odložení fyzického těla se však naše vnitřní realita stane skutečnou a hmatatelnou. Vstoupíme do ní ve své duševní podobě, již bez fyzického těla.

   No a tu nastává obrovský problém, protože naše duše není schopna přehlédnout, že se dostala do projekce, vytvořené svými vlastními city a myšlenkami. Proto považuje tuto projekci za realitu. V ní uvíznou lidské duše na celá tisíciletí, nebo dokonce trvale.

   Abychom přehlédli tyto skutečnosti a nepropadli zkáze, musíme mít základní znalost stvoření. Alespoň v rozsahu, nezbytném pro naši záchranu.

   Stvoření v nejzákladnějším členění, potřebném k záchraně duše, lze rozdělit do tří úrovní. Na úroveň nejhrubší hmotnosti, nazývané také hrubohmotnost. Na úroveň jemnější hmoty, nazývané také jemnohmotnost. A na úroveň věčné říše Ducha, nazývané Království nebeské.

   Když člověk zemře a všechno by bylo tak, jak by mělo být, po fyzické smrti by měl přejít z úrovně hrubohmotnosti do úrovně jemnohmotnosti. Jemnohmotnost je skutečná realita, do které má naše duše vejít po fyzické smrti. A odtud má pokračovat do království nebeského.

   Skutečnost je však taká, že se tak stane pouze ve vzácných případech, protože lidské duše uvíznou po smrti ve světě projekce, vytvořené jejich vlastním pozemským cítěním a myšlením. Proto se vůbec nedostanou do jemnohmotnosti, ale zůstávají pořád v hrubohmotnosti. A to buď v hrubohmotnosti střední, nebo v hrubohmotnosti jemné. 

   Projekci svých vlastních citových a myšlenkových forem považují za realitu, a z této reality se potom čas od času inkarnují zpět do nejhrubší hmotnosti. A tento začarovaný kolotoč duší v mezích hrubohmotnosti bude trvat do doby, kdy dojde k zániku a zhroucení všech hmotných světů. A spolu s ním i k rozpadu a zániku všech duší, svázaných s hrubou hmotností. A to proto, že  trvale uvízly v sobě samými vytvořených, iluzorních světech a nemohly po své smrti vystoupit do jemnohmotnosti a odtud do věčné říše Ducha, nepodléhají vzniku a zániku tak, jako hmotné světy.

   Abychom lépe pochopili tyto skutečnosti, uveďme si názorný příklad konkrétní iluze, v níž žije množství lidí na naší planetě, a která je po smrti přivede do jimi samotnými vytvořeného iluzorního světa.

   Obrovské množství obyvatelstva naší planety žije v iluzi, že materiální bytí je jedinou realitou, která existuje. Této iluzi zcela podléhá jejich způsob cítění a myšlení. Tomu pak plně odpovídají citové a myšlenkové formy, produkované po celý život. A tato, jimi vytvořená iluzorní skutečnost, se jim po smrti stane realitou. Do této reality odejde jejich duše po opuštění fyzického těla. Mnozí si dokonce ani neuvědomí, že zemřeli. Mají dojem, jako by jen někde odcestovali.

   Zásadní otázka proto zní, jak může poznat duše po smrti, že svět, ve kterém se ocitla, je jen světem iluzorním? Světem, podléhajícím konečné zkáze spolu se všemi dušemi, v něm uvízlými?

   Odpověď je jednoduchá a stejná jako odpověď na otázku, jakým způsobem může člověk přehlédnout, že současná materiální realita není jedinou stávající realitou.

   Je jen jedna jediná věc, schopná dát člověku nadhled a možnost pochopení, že existuje něco vyšší a něco víc, než to, kde se právě nacházíme. Co je to?

   Je to vědomí existence Boha! Jedině duše, která směřuje k Bohu a k němu se upíná, je schopna skrze svou vazbu se Stvořitelem vnímat, že existuje stále něco vyšší, než místo, svět a úroveň, kde se právě nachází. Proto to místo, ten svět a tu úroveň vnímá jen jako dočasnou a přechodnou. Překonává ji svou touhou po Bohu a jeho blízkosti. Překonává ji svou touhou po království nebeském, nacházejícím se v blízkosti Nejvyššího.

   Jen láska k Pánu a touha po věčném životě v jeho blízkosti v království nebeském zvedá duši stále vzhůru a nenechá ji trvale uvíznout ani ve světě nejhrubší hrubohmotnosti, ani ve světě střední hrubohmotnosti, ani ve světě jemné hrubohmotnosti, ba ani ve světě jemnohmotnosti.

   Láska ke Stvořiteli táhne duši stále vzhůru až do té doby, než skutečně spočine v jeho blízkosti, překonajíc nástrahy a nebezpečí všech světů, kterými musí přeputovat. Láska k Nejvyššímu nedovolí duši natrvalo uvíznout ani v jednom z nich.

   Tyto skutečnosti byly dobře známy dávným generacím, na základě čehož vznikaly takzvané knihy mrtvých. Například egyptská kniha mrtvých, tibetská kniha mrtvých, nebo křesťanská kniha mrtvých.

   Podstatou křesťanské knihy mrtvých bylo opakování jména Nejvyššího. V knize se nacházejí desítky tajných jmen Boha, které si má duše po své smrti neustále opakovat, aby nezabloudila v posmrtných úrovních a neuvízla v nich.

   Znamená to tedy, že jak již bylo řečeno, jedině vědomí Boha umožňuje duši procházet bezpečně všemi světy. Jedině vědomí Boha jí nedovolí uvíznout a vede ji bezpečně stále výš a vzhůru až do jemnohmotnosti, a odtud do věčné říše království Ducha. Čili do konečného cíle naší poutě stvořením.

   Jedině láska k Otci nebeskému a touha po dosažení jeho blízkosti nám dává možnost přehlédnout, že realita, ve které se momentálně nacházíme, není to jediné co existuje. Dává nám možnost uvědomit si, že nejsme v ní doma. Že nejsme doma v nejhrubší hmotnosti, kde se zrovna nacházíme. Že nejsme doma ve světech a úrovních ve střední hrubohmotnosti, v jemné hrubohmotnosti, jakož také v samotné jemnohmotnosti. Jsme doma jedině u Boha a při Bohu!

   Materialista si například myslí, že nejhrubší hmota je všechno. Pokud nemá víru v Pána a nesměřuje k němu, natrvalo uvízne ve svém omylu tak, jak se to přihodilo tisícům materialisticky smýšlejících lidí na zemi. A tak, jak se to přihodilo milionům, ba miliardám lidských duší, které uvízly v záhrobních světech. Tyto duše uvízly v pasti iluze, nazývané indickými Védami májá.

   Současná materiální realita, jakož také všechny ostatní záhrobní světy samy o sobě však nejsou iluzí. Jsou realitou, ale iluzí je jejich chybné vnímání jako jediné reality. A právě tato iluze a tato májá se stane mnoha duším věčným zatracením.

   Právě proto, aby k tomu nedošlo, mluvil Ježíš Kristus o tom, že nejdůležitější ze všeho je naučit se milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. V kontextu všeho doposud řečeného můžeme dokonale pochopit a docenit obrovský význam jeho slov pro každého z nás.

   A proto nám i první a nejdůležitější přikázání přizvukuje, že nejvýš ze všeho má stát v našem životě jedině Stvořitel samotný. Nesmí být nic jiného, co bychom stavěli nad něj a čemu bychom se klaněli.

   A úplně na závěr si řekněme, jak se má projevovat láska ke Stvořiteli. Bůh je Dobro. Je epicentrem a původem všeho dobra. Láska k Nejvyššímu se proto má projevovat láskou k dobru. Má se projevovat snahou o dobro, protože ten, kdo miluje Pána, který je Dobrem, nemůže konat zlo. Takový člověk musí mít v sobě jedině chtění k dobrému, protože právě pevné dobré chtění je pravou manifestací naší lásky k Nejvyššímu. Je konkrétním důkazem naší lásky k Pánu. To je jedna věc.

   Druhá věc spočívá ve skutečnosti, že Otec nebeský je zároveň Čistotou. Je Čistotou neposkvrněnou a křišťálovou. A proto se láska ke Stvořiteli musí vyznačovat také čistotou. Také snahou o zachovávání čistoty vlastního nitra. Máme proto bdít nad čistotou svých myšlenek a citů, což se potom automaticky odpovídajícím způsobem projeví i v našich slovech a činech.

   Kdo má v sobě pevné chtění k dobru a snaží se udržovat krb svých myšlenek čistý, ten správným způsobem miluje Stvořitele. Proto se Boží Láska, pomoc a ochrana budou vznášet nad ním a silou vichru ho vytrhnou ze všech nebezpečí a nástrah, ve kterých musí uvíznout a zahynout všichni ti, kteří pravou lásku ke Stvořiteli nemají.