O věcech, ve kterých se dokonce i mystici mýlí

Všichni mystici, kteří tvrdí, že mají „osobní zkušenost“ s Nejvyšším se mýlí, a to velmi podstatným způsobem, protože si sami neuvědomují, co vlastně prožili.

Jejich vnitřní prožití totiž nikdy nemohlo být jejich osobní zkušeností se Stvořitelem samotným. To je zcela vyloučeno! Ve skutečnosti šlo vždy jenom o přiblížení se k Němu. O intenzivní prožití Jeho větší blízkosti, a to je obrovský rozdíl.

Pro lepší pochopení tohoto rozdílu si uveďme příklad: představme si umělce a jeho dílo. Umělec v procesu tvorby vkládá do svého díla sebe sama – svou osobnost. Po dokončení jeho dílo začíná existovat samo pro sebe, začíná žít jakoby svým vlastním životem.

Umělec a jeho dílo tedy existují samostatně, přičemž dílo navždy ponese nesmazatelnou pečeť ruky umělcovy.

Uvedený příklad nám může posloužit jako příklad poměru Stvořitele k dílu stvoření, které je od něj odděleno, přičemž stvoření v sobě a ve svých Zákonech nese nesmazatelnou pečeť osobnosti svého Tvůrce – pečeť Jeho Ducha.

Stvořitel a stvoření jsou tedy dvě věci, existující odděleně od sebe. No a člověk je součástí stvoření. Žije ve stvoření, jehož hranicemi zůstane navždy ohraničeno jeho vědomí i jeho duševní obzor. Naše chápavost se tedy vždy může pohybovat pouze v hranicích díla stvoření, které nikdy nepřekročíme. A to ani jen v našich myšlenkách.

Člověk, žijící ve stvoření, se proto může ke Stvořiteli přibližovat a poznávat jej jedině prostřednictvím Jeho Ducha, vloženého do stvoření, čili prostřednictvím jeho Zákonů, které v něm vládnou. Svou snahou o poznávání, chápání a život podle těchto Zákonů, se můžeme stále více přibližovat k poznání Vůle Nejvyššího, a tímto způsobem stále více prožívat jeho blízkost.

Stvořitel je nám tedy blízko! Je neustále s námi, avšak nikoli přímo, ale zprostředkovaně, a to prostřednictvím jeho Zákonů, na jejichž základě stvoření funguje. Tuto skutečnost je možné hluboce vnitřně prožít, a právě o takovémto prožití říkají všichni mystici. Vždy je totiž možné hovořit pouze o prožití větší blízkosti Páně, o prožití přiblížení se k Nejvyššímu, a to zcela konkrétně k jeho vyzařování. Stvoření má totiž mnoho úrovní a čím je ta která úroveň vyšší, tím je v ní vyzařování Světla Páně silnější. Čím je tedy člověk schopnější vnitřně se napájet na vyšší úrovně, tím intenzivnější vyzařování blízkosti Nejvyššího v nich může vnímat a vyciťovat.

O osobní zkušenosti se Stvořitelem však nemůže být nikdy ani řeči! Osobně a v jeho skutečné podstatě nemůže Tvůrce poznat nikdo, protože my, jako tvorové se nacházíme ve stvoření, dokud On, jako Tvůrce přebývá nad stvořením.

Pokud tedy někdo na základě svého vnitřního prožití mylně hovoří o své osobní zkušenosti s Nejvyšším, může to mít dvě příčiny: Buď nevědomost, a to by byl ten lepší případ, nebo domýšlivost, že je něco takového možné, a to je ten horší případ.

Je totiž žel jakousi obecnou chybou lidí, že si o sobě a svých možnostech zvyknou namýšlet mnohem více, než je zdravé. Člověk by si však měl být vědom své malosti, a neměl by pyšně sahat výše, než vůbec může.

Lidé musí tedy pochopit, že svou velikost, své uplatnění a plné rozvinutí svých vlastních schopností mohou dosáhnout jedině v hranicích tohoto stvoření a ne v tom, že budou velikášsky a domýšlivě sahat nad ně. Lidé mají usilovat poznávat svého Stvořitele a usilovat být k Němu blíž, avšak poznávat jej mohou a mají jedině v Zákonech Jeho stvoření, které nesou Jeho Vůli. Toto je jediná cesta člověka k Stvořiteli, a také jediná cesta k plnému rozvinutí našeho lidství.