Ve svobodné společnosti se pravda hledá.

"Čím více se společnost vzdaluje od pravdy, tím více nenávidí ty, kteří ji říkají". George Orwell. Ve svobodné společnosti si občan pravdu hledá mezi více názory. V totalitě je mu zdělena na základě jednoho názoru.

„Nesouhlasím s tvými názory, ale do smrti se budu snažit, abys je mohl veřejně hlásat.“ Tahle Voltairova věta mnohému vyvstane na mysli, když sleduje snahu některých našich politiků o „zglajchšaltování“ veřejného mínění do oficiálního „mustru“ a vytváření právního prostředí pro postihování těch, kdo se domnívají, že svoboda slova znamená možnost svobodně a veřejně vyjadřovat své názory.

Bohužel to není nic, co už by tady nebylo. Stačí vzpomenout třeba na Haškův román Osudy dobrého vojáka Švejka.

Tam se lze třeba dočíst: „Aparát auditorů byl velkolepý. Takový soudní aparát má každý stát před všeobecným politickým a hospodářským úpadkem. Zář bývalé moci a slávy zachovává soudy, s policií a prodejnou chátrou donašečů …. Státní policie dodávala také materiál, pánové Klíma, Slavíček a comp. …. censura dopravovala sem autory korespondence….spis s nápisem Tajná nařízení. Bylo jich mnoho, které vypracovalo ministerstvo vnitra za součinnosti ministerstva zemské obrany… byla tu Nařízení o kontrole smýšlení obyvatelstva, Návod, jak sledovatv rozmluvách s místním obyvatelstvem, jaký vliv mají na jeho smýšlení zprávy z bojiště, Dotazník o tom, jak se chová místní obyvatelstvo k vypsaným válečným půjčkám a sbírkám, Dotazníkonáladě mezi členy místní správy, Dotazník o tom, jaké noviny, časopisy a brožury docházejí do rayonu četnické stanice, Instrukce týkající se toho, jak získati z místního obyvatelstva informátory.“ size="9pt"(str. 111 a str. 273 Osudy dobrého vojáka Švejka, Praha 1955)

Je toho víc, co v této knize může ukazovat na to, z čeho se poučit a co už nikdy neopakovat. Jak už bylo mnohokrát řečeno: „Národ, který se nedokáže poučit ze své historie, je odsouzen k tomu ji zopakovat.“

V nedávné době byliti, kdo vyslovovali své názory neslučitelné s oficiální politikou, označovániza „ztroskotancea zaprodance“. Dnes jsou za „dezoláty a ruské šváby“.Přitom v obou případech šlo většině těch, kdo byli a jsou takto označováni, o vyjádření názorů na to, co by chtěli v daném místě a čase změnit.

Je pravda, že slovo je mocná zbraň a že slovem lze i ublížit. Pro takové případymusí mítstát k dispozici nástroje k objektivnímu posouzení toho, jaký protiprávní následek mají veřejné slovní projevy. Jde zejména o to, s jakým úmyslem byly takové projevy vyslovovány a jaké následky způsobily.Pokud jde o např. o hanobení rasy, nebo o evidentní materiální škody, je takové posouzení dobře možné.Za slovem musí následovat čin jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoněnebo intenzita projevu musí překračovat limity stanovené Listinou práv a svobod resp. Ústavou.Pokud jde ovyjadřování názorů na jevy abstraktní, kam patří i náhled na politické dění, může mít nalézání trestnosti takových projevů svá úskalí. Nikdy není možné považovat politické děje v daném místě a čase za definitivní, tedy nezměnitelné v jiném čase. Může se stát, a také se už stalo, že tresty uložené za politické projevy v jedné době, bylo nutno rehabilitovat v době jiné.

Za omezování svobody slova lze považovat i to, když editoři veřejnoprávních médií výběrem diskutujících k aktuálnímu dění, v rozporu s „vysílacím kodexem“, neumožní vystoupení zástupcům všech názorů ve společnosti.

Česká republika není slabým státem, aby se její vláda musela obávat veřejně projevovaných politických názorů a hledat cesty k jinému pojetí svobody slova. To je přímá cesta k tomu, aby se zase doma mluvilo jinak, než na veřejnosti.