"Čím více se společnost vzdaluje od pravdy, tím více nenávidí ty, kteří ji říkají". George Orwell. Ve svobodné společnosti si občan pravdu hledá mezi více názory. V totalitě je mu zdělena na základě jednoho názoru.
„Nesouhlasím s tvými názory, ale do smrti se budu snažit, abys je mohl veřejně hlásat.“ Tahle Voltairova věta mnohému vyvstane na mysli, když sleduje snahu některých našich politiků o „zglajchšaltování“ veřejného mínění do oficiálního „mustru“ a vytváření právního prostředí pro postihování těch, kdo se domnívají, že svoboda slova znamená možnost svobodně a veřejně vyjadřovat své názory.
Bohužel to není nic, co už by tady nebylo. Stačí vzpomenout třeba na Haškův román Osudy dobrého vojáka Švejka.
Tam se lze třeba dočíst: „Aparát auditorů byl velkolepý. Takový soudní aparát má každý stát před všeobecným politickým a hospodářským úpadkem. Zář bývalé moci a slávy zachovává soudy, s policií a prodejnou chátrou donašečů …. Státní policie dodávala také materiál, pánové Klíma, Slavíček a comp. …. censura dopravovala sem autory korespondence….spis s nápisem Tajná nařízení. Bylo jich mnoho, které vypracovalo ministerstvo vnitra za součinnosti ministerstva zemské obrany… byla tu Nařízení o kontrole smýšlení obyvatelstva, Návod, jak sledovatv rozmluvách s místním obyvatelstvem, jaký vliv mají na jeho smýšlení zprávy z bojiště, Dotazník o tom, jak se chová místní obyvatelstvo k vypsaným válečným půjčkám a sbírkám, Dotazníkonáladě mezi členy místní správy, Dotazník o tom, jaké noviny, časopisy a brožury docházejí do rayonu četnické stanice, Instrukce týkající se toho, jak získati z místního obyvatelstva informátory.“ size="9pt"(str. 111 a str. 273 Osudy dobrého vojáka Švejka, Praha 1955)
Je toho víc, co v této knize může ukazovat na to, z čeho se poučit a co už nikdy neopakovat. Jak už bylo mnohokrát řečeno: „Národ, který se nedokáže poučit ze své historie, je odsouzen k tomu ji zopakovat.“
V nedávné době byliti, kdo vyslovovali své názory neslučitelné s oficiální politikou, označovániza „ztroskotancea zaprodance“. Dnes jsou za „dezoláty a ruské šváby“.Přitom v obou případech šlo většině těch, kdo byli a jsou takto označováni, o vyjádření názorů na to, co by chtěli v daném místě a čase změnit.
Je pravda, že slovo je mocná zbraň a že slovem lze i ublížit. Pro takové případymusí mítstát k dispozici nástroje k objektivnímu posouzení toho, jaký protiprávní následek mají veřejné slovní projevy. Jde zejména o to, s jakým úmyslem byly takové projevy vyslovovány a jaké následky způsobily.Pokud jde o např. o hanobení rasy, nebo o evidentní materiální škody, je takové posouzení dobře možné.Za slovem musí následovat čin jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoněnebo intenzita projevu musí překračovat limity stanovené Listinou práv a svobod resp. Ústavou.Pokud jde ovyjadřování názorů na jevy abstraktní, kam patří i náhled na politické dění, může mít nalézání trestnosti takových projevů svá úskalí. Nikdy není možné považovat politické děje v daném místě a čase za definitivní, tedy nezměnitelné v jiném čase. Může se stát, a také se už stalo, že tresty uložené za politické projevy v jedné době, bylo nutno rehabilitovat v době jiné.
Za omezování svobody slova lze považovat i to, když editoři veřejnoprávních médií výběrem diskutujících k aktuálnímu dění, v rozporu s „vysílacím kodexem“, neumožní vystoupení zástupcům všech názorů ve společnosti.
Česká republika není slabým státem, aby se její vláda musela obávat veřejně projevovaných politických názorů a hledat cesty k jinému pojetí svobody slova. To je přímá cesta k tomu, aby se zase doma mluvilo jinak, než na veřejnosti.
