Hezký obal ještě nemusí ukrývat dobrý obsah.

  "Všechno co bylo, je! Trvá i to, co nechceš. A paměť trvá i po smrti!" Napsal Karel Čapek. To by si měl uvědomit Petr Pavel, když mluví o tlusté čáře za minulostí. Ještě by měl říct, kdo tu tlustou čáru má udělat.  

Češi si zvolili za prezidenta člověka, který prostě je zatížen komunistickou totalitní minulostí (to jsem si dovolil použít floskuli Jakuba Železného, kterou používá při uvádění informací o Číně), ať chce nebo nechce. Musí být připraven na to, že mu část veřejnosti tuto jeho minulost nezapomněla a možná ani zapomenout nechce. Asi stejně jako nejsou zapomenuta jeho slova z jednoho jeho rozhovoru ze 4.1.2016: „Jasně si uvědomuji, že jsem voják, že nemám žádné zkušenosti v politice a nemíním se ani touto cestou ubírat. Líbí se mi staré české přísloví ševče drž se svého kopyta. Tím mým je obrana a mezinárodní vztahy v oblasti bezpečnosti, ne politika. Budu se držet svého a věřím, že osobností vhodných pro prezidentskou kandidaturu má Česká republika více v jiných prostředích než v tom armádním“.

Jak dobře odhadl Petr Pavel své limity pro výkon prezidentské funkce, může být patrno i z politicky nekorektní a pro hlavu státu těžko omluvitelné části jeho vystoupení v OSN, kde se vyjádřil k volbám na Slovensku když řekl, že zvolením zatímního favorita těchto voleb se zhorší dobré Česko Slovenské vztahy. To si může dovolit novinář, ale ne hlava státu. Navíc ne v době, kdy jsou tyto vztahy nadstandardní, a kdy v době rozjitřené předvolební atmosféry, může takové vyjádření hlavy sousedního státu vyvolat u mnoha voličů nevoli, která může ve volbách prospět právě tomu, komu měla uškodit.

Ono je toho ale víc co ukazuje jakou pravdu měl Petr Pavel při hodnocení svých předpokladů pro výkon funkce prezidenta. Vzpomeňme na jeho zvláštní postup při změně valorizace důchodů. Tehdy prohlásil, že podepisuje zákon, který je podle něj protiústavní, a prohlásil, že když nikdo jiný, tak on se v té věci sám obrátí na Ústavní soud. Ještě větší blamáži pro hlavu státu zabránila sama opozice, když stížnost k Ústavnímu soudu sama podala. Bylo by zajímavé sledovat argumenty pana prezidenta, kdyby měl svůj slib splnit a vysvětlit, proč podepsal něco, co je protiústavní.

Podobně obskurní cestu zvolil pan prezident Pavel znovu ve věci důchodů, když vládě nepodepsal její zákon o valorizaci a o předčasném odchodu do důchodu. Následné zmatené vyjádření prezidentovi mluvčí nemělo dlouhou platnost, protože prezident vzápětí zákon podepsal.

Politické kroky a gesta se nemusí líbit každému. Tak to v politice chodí. Politici nakonec svými kroky necílí na každého, ale vesměs si vybírají svou skupinu podporovatelů v naději, že vždy bude početnější, než ti ostatní. Ale ve věci důchodů přišel pan prezident s novým politickým prvkem, který je nový v tom, že se nemůže zavděčit prakticky nikomu (Petr Kolář, DNES). Místo, aby se srozumitelně postavil na stranu vlády v důvěře, že činí dobře, nebo se stejně srozumitelně postavil proti jejím krokům, když tomu co činí nevěří, tak neudělal ani to ani ono, čímž docílil, že mu nerozumí vůbec nikdo a působí tak, jako politický amatér.

Odkazovat se v té souvislosti na Václava Havla, že nechce být automatem na podpisy a snažit se, aby veřejnosti Václava Havla připomínal patří, s ohledem na jeho minulost, do kategorie absurdních děl našeho prvního prezidenta.

Češi si zvolili prezidenta, který pěkně vypadá, hezky čte to, co mu jeho tým napíše (i když jeho projev ve Sněmovně, který trval sedm minut a v němž kromě obecných frází vlastně nic neřekl, kde nezaznělo žádné poselství, žádná slova, která by znamenala, že demokracie je postavena na souboji myšlenek na střetu koalice s opozicí), který rád cestuje po vlasti i do zahraničí, a který je všechno jiné, než jeho aktivističtí předchůdci. Jestli je to dobře či špatně ukáže čas. Doba je složitá a politici musí být připraveni na správné hodnocení celého komplexu toho, co se okolo nás děje. Zaměření jen na jednu, byť sebedůležitější věc, se může dříve či později ukázat jako krátkozraké, a to i ve srovnání s tím, jak ke globálnímu dění přistupovali či přistupují jiné i spřátelené státy.