Když právníci mudrují.

Pro dění okolo jmenování vlády by mohl platit Meyerův zákon: Není nic jednoduššího, než věci zkomplikovat, ale není nic komplikovanějšího, než je zjednodušit. 

Tak, jak očkování či neočkování proti nemoci COVID-19 rozděluje obec českou, tak proces jmenování či nejmenování členů vlády rozděluje obec právnickou.

Právníci, kteří dlouhodobě nestojí na straně Miloše Zemana, ale mají blízko k budoucí vládní koalici mají jasno v tom, že prezident je povinnen automaticky připojit svůj souhlas k návrhu premiéra na jmenování jednotlivých členů vlády. Říkají, že v Ústavě není explicitně stanoveno, že může některého člena odmítnout. 

Právníci, tak říkajíc neutrální říkají, že prezident není povinen automaticky návrh premiéra podepsat, protože v Ústavě není explicitně stanoveno, že tak učinit musí.

Tak přichází ke slovu logika. Někdo navrhuje a jiný schvaluje (v tomto případě jmenuje). Kdyby mělo být podepsání návrhu pro prezidenta povinné, tak by byl jeho podpis v podstatě zbytečný (na to by stačilo i razítko s podpisem). V takovém případě by bylo logické, aby prezident jmenoval premiéra a na něm by bylo, aby jmenoval zbývající členy vlády. Tak tomu ale není. Ústava ustanovením o tom, že prezident vládu jmenuje dává záruku, že jde o důležitý státní akt, kde by neměla být žádná pochybnost o jednostrannosti nebo politické protekci. 

V případě jmenování vlády jsou při plnění Ústavních povinností premiér a prezident v rovnocenném postavení. Kdyby to bylo tak, jak říká třeba právník Kysela, tak by premiér měl jenom právo, a prezident jenom povinnost. To by bylo popřením ústavního principu o rovnosti práv a povinností.

Vláda je sice odpovědná sněmovně, ale ta je přes volby odpovědná občanům státu. Stejně tak je občanům ze svého konání přes volby odpovědný prezident. Tak je to v Ústavě ČR.

František Mikeš