Nejlepší antikoncepce je funkce oddílového vedoucího na letním dětském táboře. Pravidelně tam odjíždím s cílem vychovat pro naší společnost malé Mirky Dušíny. S kytarou na rameni, knihou o výchově mládeže, štosem her a spoustou iluzí o dobrodružné a dětské duši. Vracím se servaná, vyřízená a s intenzivní touhou nechat se sterilizovat.
Mé dětství bylo fantastické. Děda, svého času šampión ve všem, co se dalo nazvat sportem, ve mně už po příchodu z porodnice rozpoznal vrcholového sportovce. Dodnes mám nervový záchvat při vzpomínce na to, jak mě jako tříleté dítě pouštěl z obrovského kopce na plastových lyžích ruské výroby. Šlo mi o život, lyžičky se mi křížily a v dálce se ozýval dědův fanatický křik:“přenášej váhu na hranu, přenášej váhu na hranu“, což bylo to poslední, co mě zajímalo, neboť mi zrovna ta hrana zvonila.
V šesti jsem bruslila jako závodník a uplavala 20 temp (občas mě stihli vylovit před tím, než jsem klesla ke dnu), v devíti hrála šachy. Pak jsem si zkazila oči čtením foglarovek pod peřinou, a na skautských táborech se naučila postavit polní kuchyň, přežít v noci v lese a odezírat morseovku z blikající baterky. Za sprosté slovo sekala polínka na oheň a zjistila, co je to pět stehů na ukazováčku.
V té době mi moje maminka s absolutním sluchem už třetím rokem třískala pravítkem do piána a já brečela a vztekle hrála stupnice a etudy.
Taky jsem vždycky byla trochu zloduch.
Na jaře v devadesátém si můj otec přinesl domů obrovské reproduktory, jejich zvuk se nesl sídlištěm jako demonstrace svobody slova a západní kapely nadzvedávaly panelák v základech. Líbila se mi na těch bedýnkách taková chvějící se kolečka uprostřed, tak jsem je během skladby „Stairway to heaven“ od Led Zeppelin propíchala otvírákem na konzervy.
Když mě tatík řezal, litovala jsem, že jsem nezhynula na lyžích. (Mám takové podezření, že mě opět přijal do rodiny až předloni, když jsem mu po dvaceti letech věnovala na usmířenou celou diskografii Metallicy).
Asi v jedenácti jsem vyměnila Foglarovky za akčnější Májovky a pokusila se s bratránkem vykolejit v Rychnově nad Kněžnou vlak. Původní plán zněl přepadnout a vykrást. Vybudovali jsme na kolejích mohylu z větví a kamení. Když se blížil vlak a zaskřípěly brzdy, banditi se dali s pláčem na útěk. To byla moje největší spratkárna. Byla jsem si naprosto jistá, že strávím zbytek života v kriminále a kdybych to tenkrát na sebe práskla doma, dostala bych pořádně na zadek. Tehdy už mi ale stačilo svědomí.
Zkrátka, mé dětství bylo krušné, natřískané zážitky, kroužky a příležitostnými tělesnými tresty.
Nikdy bych nevěřila, že se může během jedné generace tak výrazně změnit dětský svět. Desetileté děti v mém oddílu používají sprostá slova, kterým absolutně nerozumím. Předloni mě začali oslovovat „kápo“. Morseovka je blbost a Foglar je teplouš. Táborák je pruda a noční bojovky příležitost si zahulit. Nikdy bych nevěřila, že jsem schopná uhodit dítě. Když si ale spratek před mými zraky nadhodil nad hlavu živou žábu a odpálil jí bedmintonovou raketou za mohutného potlesku zbytku oddílu, vzbudil se ve mně buddhista a zcela nebuddhisticky jsem mu vlepila pohlavek.
Existuje několik způsobů, jak získat autoritu. Hra na jednoho z nich je poměrně dobrým prostředkem. A když se stanete jejich kamarádkou a mafiánsky se vetřete mezi ně, nestačíte se divit. Deset z dvanácti desetiletých dětí v oddílu vlastní lepší mobil než já, jejich zážitky se vesměs odvozují od počítačových her, playstationů a mobilů.
Spousta z nich má obrovské kapesné (půjčky od dětí mě ostatně na konci tábora doslova zachránily před smrtí hladem), spousta z nich ví přesně, kolik stojí které cigarety.
Je mi z toho fakt smutno. A svatosvatě teď a tady prohlašuju, že moje dítě spratek nebude! A i když bude všude za exota, bude chovat zvířátka, číst knížky, sportovat a hrát na hudební nástroj – i kdybych ho měla přes koleno ohnout!
