Já mám měkké srdce. Odmala jsem nosila domů všelijakou opuštěnou havěť počínaje zablešeným ježkem a konče zablešeným jezevčíkem, kterého si patrně jen na chvíli někdo přivázal u obchodu. Můj spasitelský komplex mi nevymluvila ani má chronicky zablešená rodina. Kolem sedmnácti jsem se přeorientovala na spásu duše. Četla jsem Bhagavatgítu, kterou jsem si zakládala obrázkem Dalajlámy a na ruku jsem si o hodinách matematiky propiskou kreslila jin-jang, znak míru a různé podivné obrázky symbolizující všeobecnou lásku. Největší zlo byla válka a té se dalo předejít jedině tím, že všichni spojíme svoje ruce a srdce.
Když jsem záhy zjistila, že spojit své ruce a srdce je z globálního aspektu celkem na prd, a že na nějaké spojování srdcí nikdo nemá čas ani chuť, rozhodla jsem se spasit velryby.
Viděla jsem totiž dokument. V tom dokumentu leželo na pláži 40 velryb a přibližně stejný počet greenpeasáků za mohutného řevu tlačil jednoho obrovského kytovce do moře. (což podle mě muselo být pro velrybu mnohem víc stresující než pomalá smrt na souši) Dokument o slonech, kterým dali dokumentaristé roztomilá jména jako Jimbo a Bimbo a kteří pak zahynuli hroznou pytláckou smrtí v Zimbabwe, mě dorazil. Tak jsem začala podporovat Greenpeace. Za moje peníze určitě nakoupili kladkostroje na velryby a pasti na pytláky!
Pak jsem zjistila, že když budu posílat 50 kč měsíčně organizaci UNICEF, naočkují jedno dítě ročně proti spalničkám, tetanu a TBC. Teprve mnohem později mě napadla kacířská myšlenka: Až bude to děcko umírat hlady, protože matka neuživí 9 dětí, řekne si: ,,Uf, ještě že mě naočkovali proti spalničkám!“? Ta padesátikoruna je hodně smutný příspěvek s nejistou perspektivou.
A žebráci? To je kapitola sama pro sebe. Kdysi mě na Karlově náměstí zastavila ošuntělá žena s ošuntělým vlčákem a povídá: ,,Slečno, já jsem našla tohodle pejská, promrzlá byla, hladová, tak jsem se jí ujala. Podívejte jak se dívá! (pes se díval!) Slečno, vona má hlad a já jí nemám za co koupit žrádlo!“ Zatlačila jsem slzu a vylovila v peněžence 25 kč. Pes zavrtěl ocasem, ale Ošuntělá na to úsečně: ,,A víc nemáte? Za tohle jí h….koupim!“
Nebo na Národní třídě mi asi před rokem zaklepal někdo na rameno. Byl to bezdomovec. V dlouhých šedých vousech a vlasech měl zapletený párek v rohlíku s hořčicí a palačinku, od pasu dolů zvratky a v ruce táhl obývací pokoj v igelitovém pytli. Důvěrně se ke mně naklonil: ,,Slečno, já bych Vám mohl lhát, ale nebudu, já jsem čestnéj člověk. Já Vám to řeknu tákhle na rovinu: Víté, já jsem totiž bezdomovec!“ ¨
„Vážně?“ podivila jsem se upřímně a začala lovit v kabelce.
Ale potěšilo mě, že bezdomovci na Národce teď hrajou na upřímnost, to se cení! Snad si toho panáka dal alespoň na moje zdraví.
Když se mi sešly doma tři úplně stejné Nové prostory, dvě slunečnice na špendlík, propiska pro nevidomé děti, beruška na kolíčku a teď mi ještě domů došly pohledy, které malovali lidi bez rukou nohama a bez nohou ústy a složenka na veselého nemocničního klauna pro děti s leukémií a včera dokonce rovnou se složenkou i poděkování za to, že přispěji na opuštěné babičky, řekla jsem si dost!
Končím s anonymními milodary! Nemůžu spasit svět. Pojmu to koncepčně. Ve velkých organizacích spolkne polovinu mých peněz financování infrastruktury a k velrybě a hladovému dítěti se dostane pár korun, a to kdoví jestli. A bezdomovci? Ti si za moje peníze určitě udělali už nejeden mejdan. Začnu investicemi, o jejichž smyslu nebudu mít pochyb.
Před pár měsíci jsem třeba se sdružením Okamžik sázela s nevidomými v Kunratickém lese stromky. Bylo to super!
