Zmatení jazyků

Vždycky jsem si myslel, že k tomu, aby se člověk domluvil, stačí se naučit jazyk. Mýlil jsem se. Skutečnost je taková, že jazyků je právě tolik, kolik je lidí; a není na světě takového, který by se je naučil všechny. Je pochopitelně možné, a pro život zcela nezbytné, sdílet s mnoha z nich velkou skupinu stejných slov, která lze potom s úspěchem použít ke komunikaci, nicméně záruku na to, že vám druhý člověk bude rozumět, když budete srozumitelně mluvit, nedostanete nikdy.

Jde asi i o to, jakým způsobem jsme se vlastnímu jazyku naučili. Jelikož jsme neměli žádný, a slýchali jsme kolem sebe pouze zvuky bez významu, osvojili jsme si tento systém také. A postupně k různotvarým pazvukům přiřazovali představy toho, co opisují. Viděl jsem nedávno srandovní video dvou malých děcek v plenkách, která spolu, opřena o kuchyňskou linku, čile diskutovala. Se vším všudy. S rozmáchlými gesty, smíchem, dramatickými pauzami a výkřiky. Netuším obsah pohovoru, který spolu vedli, ale jim byl zcela smysluplným.

Jazyk děje se nápodobou. A protože se nevyskytujeme ve stejných prostředích, utváříme si pouze vlastní a osobitou představu o smyslu slov, která zachycujeme; a v okamžiku, kdy se nám zdá, že už ho známe, začneme je používat. Často tak lidé činí bez toho, aby se podívali do slovníku, čímž se dějí nepředstavitelné situace. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem dětem četl knihu o Neználkovi. Je krásně napsaná a její jazyk je opravdu květnatý. Kniha je plná zvláštních slov, která moje děti nikdy neslyšely. A tak, když se mě ptaly, co znamená to či ono slovo, uvědomil jsem si, že je sice používám s naprostou samozřejmostí, a ony s naprostou samozřejmostí naslouchají, jejich smysl ale pouze odhadují.

Zmatení jazyka nemůže být větší když si uvědomíme, jakým způsobem jsme si ho osvojili. Neznali jsme žádná slova, a za pár let už je skládáme do vět, bez toho, aby nám jejich smysl byl nějak jednoznačně dán, a smyslu dalších, nových, se snažíme porozumět s použitím těch, která už ovládáme (lepší by bylo říci, máme ten pocit, že ovládáme). Necháváme se potom snadno a rádi zmást tím, že druhý člověk, který mluví týmž jazykem, musí nám nutně rozumět. A tak se pouštíme do dobrodružství, že se snažíme předat nějakou myšlenku. Jenže ouha. Jazyk je jazyk. Je to jen sval, na kterém nám každému hnízdí receptory jiných chutí.

Myslel jsem si, že mi můj jazyk stačí. Lidé nejsou počítače, kterým je potřeba předhazovat pokyny v syntakticky správné podobě, aby se nezadřely. Příznačné je, a je to pravidlem, že lidé, kteří umějí programovat počítače, obvykle neříkají, který umí jazyk. Je to totiž jedno. Když rozumíte principu, použijete ten jazyk, který je právě k dispozici. Domluvit se s počítačem je proto snadné. Zjistíte, jakým mluví jazykem, a ten potom použijete. S člověkem, který se tváří, že mluví stejným jazykem jako vy, to ale taková legrace nebude. Počítače jsou stejné. Lidé jsou různí.