Ženské jsou jiné

Abych byl spravedlivý, musel bych k tomu ještě doplnit, a různé. To by ale dohromady znělo přeci jen trochu divně, a také by to poněkud rozpíjelo ten jasnější smysl tohoto sdělení, o kterém chci spíše mluvit. Zkuste si to schválně sami (nebo samy), co vám vyběhne, když do oblíbeného vyhledávače zadáte: "muži jsou z marsu, ženy z venuše". Výsledkem nebude žádné velké překvapení. Ona mužská a ženská odlišnost se totiž projeví už tady, neboť pojednání, která budete číst, a některá velice pěkná, napsaly vesměs ženy.

Nikoho totiž ta "jinost" nezajímá víc, než právě ženské. Hledají v tom nejspíš úlevu a sjednocuje je to, poskytuje jim to argument vlastního bytí, a přestože to není žádné řešení té "jinosti", vypadá to na první pohled logicky a sympaticky. Ano, muži a ženy jsou skutečně úplně jiné bytosti. Většinou už od pohledu, někdy i od poslechu. Také chování mají různé. Nedá se ale asi jednoznačně říci, která bytost je z těchto dvou ta lepší. Nedá se to říci proto, že tohle je věc, kterou si nemůžeme dobrovolně zvolit. Obecně nechť ale platí, že lepší je pro mě to, co jsem.

Narodíte se jako jedna z těchto bytostí, přičemž to, co rozhodlo o tom, kam budete patřit, záleží Bůh ví na čem. Někam vás to prskne, a celý život si potom užíváte sounáležitost s jedněmi, konfrontováni s těmi druhými. Možná občas někoho napadne, jaké by to bylo, být tím druhým, a možná, že také někdo do světa těch druhých skutečně zavandruje. A to nejen duševně, ale i po fyzické stránce. Osobně si myslím, že výhod, vyplývajících z těchto odlišností je daleko víc než těch nevýhod, které navíc fungují jako katalyzátory tuhle chemickou reakci ještě více zvýrazňující.

Mám vždycky radost, když můžu nahlédnout do hrnce někoho jiného, hledám totiž poučení, které by bylo užitečné i pro mě. S velkým očekáváním proto naslouchám tomu, co říká někdo jiný, a nejraději jsem, je-li to vyprávění někoho z druhého břehu. Naposledy jsem si myslel, po přečtení titulku "Konec princezen v Čechách", že nějakou odpověď na své otázky naleznu tam. Chvíli to tak vypadalo, ale poměrně brzy jsem zase zjistil jen to, co už dávno vím, že jsme prostě jiní, a že se s tím nedá nic dělat.

Na tom princeznovském přirovnání, které mám rád zejména proto, že jsem kdysi dávno četl jistou knihu od Antoina de Saint-Exupéryho, mi ale něco tak trochu nesedí. Fenomén krásného prince na bílém koni je nesmrtelný, ale považte, není v okamžiku, kdy se z mladé princezny, které je 20, 23, 26 a pořád nic, z nudy stane někdo poněkud neprinceznovský, čekání na něj přeci jen trochu troufalé? Přijde mi to dost nespravedlivé. Jakoby ten pohled právě na tohle nemohl být společný.

Princezně neprincezně se potom nelíbí, že princ smrdí, když přitáhne z bitvy (z hospody, z fotbalu, z práce), kam se šel s kamarády ohřát, protože na hradě byla zima. A navíc si myslí, že se může ohřát, když se přitulí, místo aby nosil dřevo (po čemž by opět smrděl). Troufalosti a nesplněných a nesplnitelných očekávání je na obou stranách přemíra. Jen když je to koktejl uvařený z všeobjímající lásky, má kouzelný účinek. A pil-li by se s mírou a pravidelně, mohlo by to doplňování obou pohlaví tím způsobem, který máme rádi snad bez výjimky, krásně fungovat.

Vlastně jsem původně chtěl napsat něco úplně jiného, ale vyšlo mi z toho jen tohle. Vůbec se nebudu divit, když tím bude někdo zklamán, neboť si myslel, že tu snad najde odpověď na nějakou svou otázku. Znám to dobře. Také jsem často zklamán. Jsme totiž jiní. A navíc různí.