Ústavy pro autisty neexistují

Stojíme pod schodištěm, čekáme na to, až hlas, který jsme před malou chvílí zaslechli z domovního telefonu, se zhmotní v nějakou osobu. Zatím mám čas na to, abych si představoval, jak asi bude vypadat. Odstřihl jsem se od úvah typu, "co si o mě asi myslí?", nebo "nemají nic lepšího na práci?". Kdyby totiž věděli, jak teď žijeme, čím procházíme, a jak se cítíme, ustoupili by dva kroky nazpět, a nechali nás být. Zatím ale vidíme soudce za každým proklatým rohem.

20.3.2010 Měl bych už dávno spát, ale nespímPetr Forejtek

V kanceláři paní ředitelky se odehraje zvláštní divadlo. Paní ředitelka tu není. Nějak mě to neudivuje, protože to je skutečnost, se kterou se setkávám běžně. Ten, který rozhoduje, se vesměs nezúčastňuje a neúčastní obligátních situací, při nichž by mohl získat objektivní informace pro své rozhodnutí. Zhusta proto, že se bojí, aby nebyl osobně ovlivněn. Trochu je mi to směšné, trochu to chápu. Směšné je to proto, že potom ten člověk neví, o čem mluví. Chápu to proto, že objektivní by mohl být jen v případě, že nebude zaujatý.

Bohužel naše zkušenosti jsou takové, že zprostředkování objektivní zkušenosti trpí samotným zprostředkováním. Tykadlo, které se zaměří na to, aby získalo kvalitu nějaké informace, se jí snaží tak moc objektivně zaznamenat, že absolutně znehodnotí jakoukoli reálnou hodnotu toho, co má vlastně předat. Konkrétně například máme zjistit, jestli je dítě schopno se najíst. A tykadlo řekne, že toho je schopno jen proto, že vidí dítě živé a nasycené, vesele pobíhající po pokoji. Nevidí už to, že se dítě nikdy nenajedlo samo, že si o jídlo neřekne, a že jí jen dvě nebo tři diskutabilní položky jídelníčku, které by rozumný dietolog dítěti toho věku rozhodně nedoporučil.

V kanceláři paní ředitelky divadlo, které se odehraje, bude mít další pokračování později. Ale jsme odhodlaní zjistit, kde jsme. Víteček zůstává v kanceláři pod dohledem plnoštíhlé paní, která se usmívá a tváří se, že ví, o co jde. Kamila má na tváři pochybnost, ale odtáhnu jí ven. Jdeme tedy. "Když říkala, že ví, o co jde, znamená to, že ví, o co jde, a jestli neví, je to její problém", říkám, Kamila tedy jde, ale je docela bledá. Jdeme dlouhou chodbou, sestra nás vede někam do druhého, potom třetího podlaží. Vzpomenu si na ten hnusný film, ve kterém uhořely chovanky diagnostického ústavu, a když míjím na podlaze se svíjející klubko nohou a rukou lidské bytosti, svázané kdovíjakou nemocí, přesvědčuju sám sebe, že jsem tu jen na exkurzi.

Sestra cestou dost mluví, ale abych pravdu řekl, vůbec nevím, co říkala. Vede nás do pokoje, kde by Vítek bydlel. Jsou tu čtyři děti s různými postiženími, včetně jednoho s Downovým syndromem. Moc to tu nevoní. Na oknech nejsou kličky. Dveře jsou otevřené a na chodbě sedí sestra, střeží tři pokojíky. Z toho, co vidím, mi není úplně dobře. Sestry se hodně snaží, aby to bylo hezké, ale vůbec to není možné. Jednak je jich málo, jednak ty šarže nad nimi jim to neustále kazí nějakými blbými příkazy. Například do krásné zahrady, která přiléhá k budově, nemůžou chodit na vycházky, protože nějaké předpisy zapovídají chovancům padat ze stromů. Jsem úplně v klidu, protože jsem vlastně v blázinci, a tady je vážně asi možné všechno.

To jsem si ale myslel jen do doby, než jsme se vrátili zpátky pro Vítečka do kanceláře paní ředitelky. Vítek tu mezitím ztropil menší scénu. Plnoštíhlá paní, která měla pocit, že ví, o co jde, už se vůbec neusmívala. Dokonce už nebyla ani moc učesaná. Vítek řval od ucha k uchu, a i mně se zdálo, že se někde stala chyba. Ptám se, "kdy začal vyvádět?". Odpověď zní, "jakmile jste odešli.", a když jí plnoštíhlá teta pronáší, netváří se vůbec přívětivě. To jsou oni, všichni dělají ramena, jak by věděli co dělat, ale když je hodíte do vody, jsou v háji. Zažili jsme to mockrát.

Kamila Vítka uklidnila, a s paní ředitelkou jsme se setkali záhy. Zjevně to byla paní z fochu. První, co jí zajímalo bylo totiž to, jestli jsme viděli jejich nádherné webové stránky. To mě zarazilo. Na jejich webových stránkách nebylo krom toho, že paní ředitelka je čistě politická osoba, kterou sem uklidilo nějaké zastupitelstvo, zajímavého vůbec nic. Pak ještě prohlásila, že asi Vítka držíme málo zkrátka, neboť se neumí chovat. Mlčel jsem. Sestra, která nás provázela pavilonem, do mě dloubla loktem, "na ní nezáleží, o děti se tady staráme my."

Hnus. Vztek, beznaděj. Nebudu to ale držet v sobě. "Vážená paní ředitelko, jsem velice zklamán tím, co jsem tady poslouchal z vašich úst," a dál pokračuji, cítím zase srdce v krku, sestra, která stojí za mnou, a která nás provázela pavilonem, pronese během mé řeči šeptem několik vlídných tichých slov. Nejsou-li pro mne opatrnou podporou, pak mi alespoň nedovolí zakolísat. I tak jsem potom z toho rozčilení už neschopen slova. Následně se vedou obšírné nic neříkající řeči, během kterých se nám paní ředitelka omlouvá.

Paní ředitelka odchází, musí za jinými povinnostmi. Jsme rádi. Diplomatická mise je u konce. Po jejím odchodu máme čas konečně mluvit o jádru věci. Plnoštíhlá teta říká, "ona o ničem nerozhoduje, všechno si domluvíte s námi", začínám chápat smysl věcí, když se po chvíli vrací i sestra, která nás provázela pavilony. Doprovázela paní ředitelku. A tato sestra říká, "do běžného dění a do toho, co se tu děje, nám ona vůbec nezasahuje, a třeba na zahradu normálně chodíme, ona tu stejně přes týden není."

Jedeme domů. Ne, do ústavu Vítek nepůjde. Paní, která nás u vchodu vítala s plnoštíhlým úsměvem, nás zve na svou zahradu, kdykoli budeme chtít. Bydlí o vesnici vedle. Zase mlčím, a Vítek, jakoby mu to bylo jedno, mi kope zezadu do sedačky.