Uklidněte si to dítě, nemůžu vyšetřovat

Paní doktor nelenila, vstala, rozrazila dveře a sykla na nás, nemůžete si uklidnit to dítě? Na svém poli je pánem, a pro svou práci potřebuje klid. Byli jsme v šoku. Byli jsme v čekárně na neurologii, kam jsme přišli právě proto, že naše dítě bylo, jak to říct kulantně, neuklidnitelné. Byli jsme v šoku už předtím, než jsme sem přišli, protože naše dítě nespalo a nejedlo, jen nekontrolovatelně řvalo, v důsledku čehož jsme první dvě jmenované věci nedělali ani my. Navíc paní doktor pediatr řekla, že ač je po stránce fyzické naše dítě zdrávo, je nezbytné, aby ho viděl ještě psycholog, neurolog, abychom došli na ušní, nechali zaznamenat MR a spoustu dalších věcí. A tak jsme tady. V čekárně dětské neurologie. Tady snad bude někdo, kdo bude vědět, co s ním je. Ano. Je tu paní doktor, která na nás sykla, uklidněte si laskavě to dítě, potřebuji klid na práci. Dobrý začátek.

11.6.2011 Vítek na naší tehdejší zahradě školí jabloň, aby neuronila jediný plodPetr Forejtek, Kamila Forejtková

Jediný humánní způsob, jak splnit její přání a zůstat přitom v čekárně by ovšem vyžadoval několik gramů morfia. Ale co, my jsme rodiče, tak prostě musíme nějak uklidnit TO DÍTĚ. Fajn. Beru kočár a jedu s ním ven, kde cirkuluju areálem kolem budov a travnatých ploch, bez zastavení a zpomalení, neboť to je jediný způsob, jak ho udržet v klidu, jinak je okamžitě řev, nebo vystupuje a odchází kamsi, odkud se nevrací a na zavolání nereaguje. V pravidelných intervalech se vracim do čekárny, abych zjistil, jestli náhodou už nejsme na řadě, ale i tudy jen propluju, protože jinak bych si mohl vysloužit od paní doktor zlý pohled.

Se zlými pohledy se ostatně setkáváme všude. Nejhorší je nakupování. Ale tam se s tím lze nějak vyrovnat, když stojíte ve frontě u kasy, a nějaký chytrý důchodce před vámi s vánočkou v košíku vám uděluje rady k vašemu nevychovanému spratkovi, neboť víte, že to jsou rady nevzdělanců a neinformovaných ignorantů. S trochou otrlosti to jde přejít s klidnou nebo jen poněkud zkřivenou tváří, v Kamile to ovšem pravidelně vzbouzí vlny slz, ve mně zas návaly bezmocného vzteku.

Se zlými pohledy se setkáme všude. Místo, kde bychom je ale nečekali, právě proto, že se tu nenachází ignoranti a nevzdělanci, naopak lidé, k nimž přicházíme pro jejich erudici žádat o radu, tak to je právě a jenom tohle jediné místo. Čekárna dětského neurologa. Uklidněte si toho spratka, dělá tu vyrvál, a já nemůžu pracovat. Co tady proboha vůbec děláte, chce se mi křičet, ale místo toho tupě cirkuluji mezi nemocničními pavilony, jako odsouzenec, který přiznal vinu a přijal trest.

Cítím pachuť nespravedlnosti, ale nutím se ke klidu. Tohle je omyl, to není možné. To nebyla paní doktor dětský neurolog, to byl nějaký záskok, uklizečka nebo nejspíš pacient.

Chyba lávky. Pocit, který právě přišel na svět, pocit marnosti, který zcela neomylně sdílejí všichni rodičové autistických dětí, totiž že takhle už to bude vždycky, byl právě zaset a hluboce zapustil kořeny. Zapomeň na naději. Umírá poslední, říká se sice, ale tys jí, ironií osudu, přežil.

Možná je to tak, že prostě ani ten sebevzdělanější doktor neví, co s tím. A nejjednodušší způsob, jak s tím něco udělat, je říct rodičům, uklidněte si to dítě. A oni se otočí, a odejdou domů. Tam za nimi zaklapnou dveře a případ je uzavřen. Sejde z očí, sejde z mysli. Nevědí co s tím, a tak nás nechají svému osudu, protože je to nebolí. Nemají co nám poradit. Schovaní za bílé pláště ve svém sterilním prostředí, kde mají klid na práci. Co si vlastně uvnitř myslí, když poslouchají co jim povídáme? Věří nám vůbec? Mají povinnost si to poslechnout, ale mají co poradit?

Když jsme konečně v ordinaci, mluvíme s paní doktor dětskou neuroložkou dlouho, vysvětlujeme, poslouchá, potom mluví ona. Způsob, kterým mluví, s tím se od té chvíle budeme setkávat často. Častěji, než je zdrávo, a bohužel častěji, než má smysl. Tichá, dlouhá, vemlouvavá řeč, plná prázných slov, vypadá jako plující balonky, neboť sice bobtná, ale při bližším pohledu splaskne. Tichá, dlouhá, vemlouvavá řeč, po které rodiče odcházejí z ordinace unaveni, sice bez jediné dobré rady, ale zato s pocitem, že si je někdo vyslechl. A co paní doktor? Nejspíš půjde, umyje si ruce, a o nás si pomyslí, že jsme ubožáci, kterým není pomoci, a odfajfkuje si výkon. To je její práce. A na ní potřebuje klid.