Starý rok má psí hlavu

Můj autista oslavil páté narozeniny před několika dny. O rok starší je ale až teprve s dneškem. Tak je to alespoň obvykle viděno těmi, kteří svou způsobilost k existenci posuzují podle kalendáře, svou vybavenost zkušenostmi porovnávají s podobně starými, a se špatnou minulostí dovedou zamést jednou pro vždy. Můj autista na to nemá smetáček, a spát šel dlouho před půlnocí. Den, do kterého se probudil, bude úplně stejný jako ten předtím. Když otevře oči, sezná, že je světlo, a co bude dál se tedy uvidí.

13.12.2012 To zvládnu sámPetr Forejtek

Před jedním celým rokem jsme už sice nesváděli každodenní bitvu s polštářem, do kterého ulehnout bylo pro Vítka věcí nemyslitelnou, neboť v tomto ohledu jsme zvítězili, zato jsme si užívali jiných radostí mírou vrchovatou. Ve školce v té době vládla anarchie, neboť učitelka, která Vítka naučila oblékat si kalhoty UŽ tam nebyla, a ta, která ho teď učí navlékat si rukavice, tam JEŠTĚ nebyla. Někdy jsme hleděli do budoucnosti plni očekávání, jindy jen depresivníma očima, většinou tak nějak oboje dohromady.

Za jeden rok se toho může stát tolik, že to nenaplní jednu tlustou knihu. V životě autistově ale jeden celý rok je možné shrnout do několika řádek prostého textu. Způsobem, kterým na schopnosti člověka nahlíží strohý jazyk lejster bychom se dozvěděli: schopen chůze, schopen sedu, neschopen orientace, sebeobsluhy, emoce nevyjadřuje, slova nepoužívá, věty nevytváří, reaguje na své jméno... když je požádán, aby zatleskal, někdy doširoka otevře ústa, někdy foukne, někdy udělá dřep, někdy zamává rukama...

Většina rad, kterých se nám dostává, pochází od lidí, kteří náš život nežijí, a tak to podle toho vypadá. My o voze, oni o koze. Ti, které znám, a kteří mají stejné děti jako je to naše, jejich rady ovšem mají úplně jinou hodnotu. Ty jsou totiž podložené nenávratně prozoufanými roky, probděnými nocemi a ztracenými iluzemi. Ti ale, ti se neženou za ekonomickým prospěchem, za kariérním postupem, za společenským uznáním. Ti chtějí jenom žít důstojný život. Život, který je úplně obyčejný, žádná věda.

A tak, když vám sdělují nějakou důležitou věc, mají v očích takové zvláštní světlo, které nevídám jinde. Tohle světlo naplňuje pokojíky jejich dětí, kterým je tu 5, tu 15, tu 25 let. K osvětlení malého prostoru pro život, které potřebuje jeden malý člověk, tohle světlo stačí. Nestačí ale ani náhodou k tomu, aby zapálilo koudel u zadku těm, kteří by si zasloužili trochu pohybu, a kteří kazí vzduch. Svítí si tímhle světlem na cestu právě tolik, aby to stačilo k tomu vědět, kam je bezpečné příště položit chodidlo.

Někteří zjistí za tu dobu, že jim ujel vlak. Někteří to, že jim ujíždí, vědí, protože za ním běží udýchaní a upocení, a snaží se ho chytit jako Fík v tom večerníčku. A víme jak dopadl, že? Lokomotiva není nejmodernější, takže tihle stihači jsou nakonec ušpinění nejen mourem, protože během za vlakem, plným lidí lačných kariér, našlápnete do lecjakých věcí... Kdo z vlaku vyskočil, taky nedojde štěstí snadno. Ostatní si koupili lístek a nemají pochopení pro opozdilce. Není už pro něj volné místo.

Můj autista se o svou budoucnost nezajímá, a nemá ani žádné otázky. Jeho starší bratr je pravý opak. Zrovna včera usoudil, že má velké štěstí, že se narodil s oběma rukama, neboť díky tomu může nést velký kámen, což ten, kdo se narodí bez ruky, nemůže. Došlo mi to až teď, ale možná je to důvod, proč nás na včerejší procházce lesem brzdil. Nesl totiž skoro celou dobu do kopce kus slínu a nechtěl se ho vzdát. Bude mít víc empatie, než je obvyklé. Bude mít empatie víc, než je společensky únosné.

Podobenství, které samospádem vyplynulo z příběhu, myslím trefně ilustruje v knize okamžik, kdy starý rok UŽ má psí hlavu, a nový JEŠTĚ nemá krk. Pod kopcem slín, nad ním Sysifos s prázdným pohledem a s prázdnou nůší. Nevím, na co čeká.