Slyší, neslyší, to musí říct doktor

Děkuji Bohu, že už to nemusím znovu podstoupit. Mnoho času uplynulo od té doby, a tak mnoho věcí se změnilo, že když si na tyto okamžiky dnes vzpomínám, je z nich už setřena většina jedovaté patiny... I tak ale, když se znovu objevují na světle, otevírají se staré rány a jitří se již zapomenuté vzpomínky. Pro nás je to minulost, ale pro mnohé jiné je to krušná přítomnost, nebo budoucnost. Vědět, že to bude, nebo může být jiné, nechť je nadějí pro ty, kteří ji potřebují.

27.7.2010 SlyšímPetr Forejtek

Můj autista sice nejspíš slyší dobře, ale chová se tak, že si tím nejsme jistí. Máme dvě zdravé děti, a ty, když je oslovíme, alespoň zdvihnou oči. A odpoví na otázku. Můj autista mlčí. Je zbytečné pokládat otázky autistickému dítěti. Mluvíte do prázdna. Čekáte na reakci. Jakoukoli. A nepřichází žádná. Vůbec žádná. Naše děti mluví. Mluví i proto, že dobře slyší, a napodobují. Autista nemluví. Možná neslyší, možná nenapodobuje. Abychom si byli jisti, potřebujeme vědět, jestli slyší, a to by pro začátek stačilo.

Ordinace ušní doktorky je na periferii. To je fajn, je kde zaparkovat a není to daleko. Horší je to v čekárně. Sedí tu schlíplý stařík a korpulentní dáma. Mám chuť odejít okamžitě v tu chvíli, jak jsme vstoupili do čekárny. Přišli jsme totiž na minutu přesně na čas, na který jsme se předem telefonicky domluvili. Ovšem doba je zlá. Telefony sice fungují, ale milý Grahame Belle, lidé je nejspíš nepoužívají jako přístroje k předávání informací, nýbrž jako těžítka.

V ordinaci "panují" dvě dámy, doktorka a její sestra. Pro hodně lidí to možná bude znít hnusně, ale bohužel si myslím, že to je také důvod, proč tu není prostor pro jakoukoli efektivní organizaci. A to přesto, že obě jsou už od rána na nohou a ještě se nezastavily, což dávají náležitě najevo. Zase mám chuť odejít. Nejen proto, že nějaká objednávka na čas s vysvětlením, že nám autista vydrží v klidu maximálně pár minut, ale už zase proto, že hlučíme a rušíme při vyšetření někoho, kdo si sice dopředu nezavolal, zato je ale momentálně na řadě.

Beru autistu a jdu s ním ven. Korzujeme po ulici a já nadávám. Při tom nadávání přemýšlím, komu mám vlastně nadávat. Autistovi, protože je toho všeho příčinou? Ale on možná ani neslyší, a na obsah slov nereaguje ani pohybem očí. Tak komu, Kamile, že to blbě domluvila? Ne, volala do ordinace, a termín byl v kalendáři. Tak tej starej bábě, co došla chvíli před námi, a tak šla právě na řadu? Ta je v tom taky nevinně, chuděra, a třeba ani neslyší. Bože, bože, ještě si dáme kolečko, tady přejdeme a uvidíme, do toho mně autista zarývá nehty do zápěstí a tváří se spokojeně.

Je zima, ale sníh už slezl, všude je šedo a zpod odtátých hromad sněhu vylézají vajgly a psí hovínka. Mezi nimi našlapuji opatrně a trochu zlomyslně si přeju, aby Vítek, když snad přijdeme na řadu, přinesl kousek toho štěstí z venku na podrážce do ordinace paní doktorce, která si nedovede zorganizovat práci. Pak bych se zatvářil zkroušeně a řekl, "to je mi líto, ale museli jsme si zkrátit to čekání procházkou, protože Vítek nevydrží v klidu... ale vy máte taky pejska, ne?". Uklidnil jsem se a už nikomu nenadávám.

Když přicházíme nazpět, potkávám Kamilu. Předatlovaly to na jindy. Rychle kouknu Vítkovi na boty. Ufff. Není tam nic. Fajn, jedeme domů, alespoň něco se povedlo. Když budeme mít kliku, půjde během 14 dnů paní doktorka do penze a její sestra do kláštera. A nás ti, co přijdou po nich, vezmou na čas.