Proč to neumím jako ty?

V naprosté většině lidských her platí prosté pravidlo o vítězi: stává se jím ten v tu chvíli nejlepší. Obvykle všichni vlastníme schopnost, která nakonec přivedla k ovacím pouze jednoho, ale věsměs v míře menší, nebo v tom rozhodujícím okamžiku žádné. Všichni bychom mohli, pokud bychom chtěli, sjet na lyžích z kopce dolů bezpečně a rychle, nesvedeme to ale způsobem, jakým to dělají jen nemnozí. Lidé jsou si podobní jako vejce vejci, tak proč to neumím jako ty?

19.1.2013 Na návštěvě si Vítek oblíbil hadaPetr Forejtek

Můj autista měl přibližně před rokem krátké období, kdy jsem si myslel, že bude skvělý lezec. Vzal jsem ho několikrát na stěnu, přivázal na lano a vypustil. Téměř se mi vytrhával, aby už mohl lézt; přestože jeho výkon byl vlastně žalostný. Vždycky brzy skončil, neboť nedokázal pochopit, že vládne též nohám, natož aby se podíval, kde jsou, a zamyslel se nad tím, kam s nimi. Proto se obvykle zasekl ve výšce dospělých očí, popřípadě malý kousek výš, a visel.

Domníval jsem se, že by ho to mohlo bavit (nepravděpodobné slovní spojení ve vztahu k autistovi), nebo že by mohl mít výhodu vyplývající z absence pocitu strachu a přemíry fyzické síly, s níž se dral nezadržitelně nahoru po všech stromech, které mu na naší zahradě v té době byly k dispozici. Tahle žízeň po výškách a zároveň jistota úchopu, se kterou se držel větví, dávala tušit možnosti, které z kombinace obého vyplývají. Bohužel to mělo, jako všechno, i své nedostatky, největším byla neschopnost slézt dolů.

Při poslední výpravě za těmi požitky těla a duše, které už dospělce dávno opustily, a tedy za prolézačkami, klouzačkami a trampolínami, připásal jsem Vítkovi opět po delší době lano v očekávání, jaký bude jeho výkon při lezení, a byl jsem zklamaný. Ale vlastně je zvláštní, že jsem byl zklamaný. Mohl jsem přece předpokládat, že autista nikam nepoleze, a když už chvíli poleze, nikam nedoleze. Oba jeho zdraví sourozenci na stěně vysoké asi 6 metrů vylezli až nahoru. Jestli toho po něm nechci moc...

Všichni jsme vlastně jako lidi úplně stejní. Jenom mezi schopnostmi a neschopnostmi ovládajícími naše paže a těla vládne někdy nesoulad větší, než jaký je potřeba k uchování byť prosté rovnováhy. Místo potřeby a touhy být vítězem, na cestě k ovládnutí vlastních možností, stačilo by možná spokojit se s tím, nebýt jen mezi poraženými.