Problém zmizí, když ho ignoruješ

Podobný výrok pronesl před zhruba deseti lety jeden můj ctihodný programátorský kolega, když jsem s ním probíral jeden technický problém, se kterým jsem si nevěděl rady. Způsob, jakým to udělal, byl ale bohužel daleko od toho, aby to mohla být zřejmá ironie, nicméně zrovna jeho bych nepodezříval, že to myslí úplně vážně. Byl to člověk, jakkoli působil fyzicky subtilně, lidsky silný, a přestože při popisu jeho tváře první slovo, které mne napadne, je průsvitnost, byl výrazný v názorech, a pevný v logice argumentů.

2.2.2013 Vítečku zatleskejPetr Forejtek

Implentoval jsem na poměrně stabilní místo tenhle výrok do svého slovníku, a používám jej vždy, když chci zdůraznit pravý opak toho, co je jeho prvním zřejmým smyslem. Mělo by totiž zřetelně zaznít z intonace, kterou zazní, že ten problém, který skutečně zmizí, když ho ignoruješ, nikdy neexistoval. Pokaždé si přitom vzpomenu na průsvitnou tvář svého kolegy, a jeho ostrý profil, řezaný důsledně v souladu s přísností jeho povahy, skrývající ale též křehkou shovívavost, jíž disponují všichni tiší blázni.

Celý okolní svět je možné s úspěchem popisovat krátkými výstižnými sentencemi, které nevyžadují vysloveně žádný další komentář, a které jsou kouzelné už jen svou vlastní střídmostí, která potom nutí k zamyšlení a potřebě je rozvíjet s nezbytným závěrem, že to není ani možné, ani nutné. To, že se tomu ale neumíme ubránit, je bytostně lidské, a ani náhodou by to nemělo vést k tomu, že budeme mlčet. Slova, která mají jasný smysl, někdy nesou ještě jiný obsah, a záleží pouze na plochosti formy, kterou si zvolíme k vyjádření, nakolik bude zjevný.

Nicméně jsem zjistil, že pro mne některé věci jsou pouhým slovem zaznamenatelné jen s obtížemi, a že k navození toho správného pocitu je lepší vybrat si jinou formu. Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy jsem si udělal čas na to, abych si promítl pár videí s dětmi na lezecké stěně. Můj autista totiž pro mne známým způsobem své existence ignoroval okolní dění v tělocvičně, což už v běžném životě skoro nevnímám, protože je to denní chléb, ale tady jsem to viděl zvýrazněné v zrcadle jasných barev televizní obrazovky.

Něco jiného si ale představíte, že se dělo, při slovním popisu té události, a něco jiného při konfrontaci se skutečností. Následující situaci bych popsal asi takto, můj autista na otázku "půjdeš lézt?", reagoval tím, že se podíval jinam, a když tazatel na odpovědi trval, můj autista se s ním roztomilým způsobem vypořádal dlaní. Někdo si na mobilní telefon natáčí krátká recesistická videa, tak proč bych se nemohl přidat i já. Posuďte sami: http://youtu.be/t_zlmFAUST8

Co je charakteristické pro Vítkovo postižení absolutně nepochopíte například z věty, že autista k tomu, aby projevil co chce, používá ruce druhé osoby. Zní to trochu divně, a možná si to i někdo dokáže trochu představit. Ale skutečnost je obvykle opravdu trochu jiná, než ta imaginární, akademická. Nic co je vzdáleno skutečné realitě se jí ani nepřibližuje, protože se to odehrává pouze jako přehrávka fantazie. A teorie vede k falešnosti, neboť v ní lze planě fabulovat. Hle: http://youtu.be/oMosz78fzNs

Na něco jsou slova krátká, i když jich je pytel, na něco jich stačí pět. Na něco zas jsou dobré fotky, protože zastavují čas, vystřihují z reality zlomek vteřiny tak, jak jsme ji nikdo nemohl nikdy spatřit. Problém nebude ani větší nebo menší tím, že ho budeme ignorovat, stejně tak, jako můj autista okolní svět, když se dívá jinam...